Konec světa

Je léto roku 1968. Malý Tonda, drobný kluk s brýlemi a nemocnými průduškami, zůstává na chalupě v Jizerských horách pod dohledem dědečka, zatímco jeho rodiče s bratrem odjíždějí na výlet do Paříže. Děda – bývalý ruský aristokrat, malíř a muž s hlubokým smyslem pro důstojnost – je zpočátku pro chlapce jen přísným dozorcem. Všechno ale změní srpnová noc, kdy Československem otřese vpád sovětských vojsk. Okupace přináší napětí, rozpad jistot i bolestivé vzpomínky, které děda dlouho držel pod povrchem. Ve snaze vnuka chránit a posílit v něm vnitřní sílu ho učí francouzsky, vybraně stolovat i vzdorovat osudu se vztyčenou hlavou.

Bohdan Sláma se znovu spojil s Ivanem Arsenjevem a po Krajině ve stínu (2020) společně prozkoumávají další velké historické téma – období pražského jara 1968. Děj sledujeme očima dítěte, skrze jehož naivitu film objevuje každodenní poezii i absurditu dějin. Scénář je postaven na kontrastech: noblesní dědeček a klukovská rozpustilost, tíha okupace a letní dobrodružství, vznešenost duchovních hodnot a malost doby. Sláma klade důraz na drobné lidské momenty a skrze vztah vnuka a dědy se dotýká témat viny, paměti i identity. Děda, byť sám obětí totality, se stává terčem podezření jen kvůli svému původu – jako by byl zodpovědný za činy impéria, které mu vzalo domov.

Sláma vypráví s citem, jemnou ironií a typickou vizuální lyričností. V dětských hrdinech nachází autenticitu a přirozenost, v dospělých postavách pak vrstevnatost a lidskou křehkost. Konec světa není jen filmem o okupaci, ale především o vztahu mezi generacemi a o tom, jak lze i v časech strachu předat odvahu, důstojnost a víru v budoucnost. V kontrastu s Vlnami (2024) Jiřího Mádla přináší Sláma docela jiný pohled na stejnou událost: „malé“ dějiny pod vlivem těch „velkých“.

Jakub Kos