František, prosťáček boží

Rosselliniho epizody ze života sv. Františka a jeho současníka a věrného druha bratra Ginepra čerpají z pozoruhodných textů středověké legendistiky (Kvítky ze života sv. Františka, Život bratra Ginepra), z nichž lze dodnes čerpat typicky františkánský prožitek víry spočívající v radosti z nejprostších věcí, v pokoře a plném vědomí prosté zázračnosti pozemského života. Rossellini, který sice nebyl praktikujícím katolíkem, ale netajil se obdivem ke křesťanství, jeho etice a především úctě k věřícím, nechtěl točit životopis světce, nemínil se zdržovat únavnou lineární rekonstrukcí života svatého opírající se o historická fakta. Jestliže se toužil něčeho dotknout, pak šlo o fascinující realitu prožitku víry. A i díky teologické opoře soudobých dominikánských a františkánských kněží se mu podařilo natočit snad nejradostnější a nejkrásnější film o víře napříč dějinami kinematografie.

V duchu neorealistických tendencí se rozhodl do rolí františkánských bratří i hlavních hrdinů obsadit mnichy z kampánského kláštera Nocera Inferiore, ti se ostatně objevili už v jeho válečném filmu Paisa. Natáčelo se v překrásných italských exteriérech, jež sugestivně zachycuje kamera Otella Martelliho. Jediným profesionálním hercem z celého ansámblu byl Rosselliniho stálý spolupracovník Aldo Fabrizi v roli viterbského vladaře.

Výsledný snímek bývá v kontextu Rosselliniho filmografie přehlížen, snad i proto, že dostal od soudobé italské (povětšinou levicově orientované) kritiky (jako by nedokázali překročit ideologické hranice) dosti naloženo a publicisty a diváky v Itálii v roce 1950 přece jen mnohem více než sv. František zajímal režisérův vztah s hollywoodskou hvězdou Ingrid Bergmanovou. Mnohem lépe na něj reagovali o generaci mladší umělci, stal se výraznou inspirací přinejmenším pro Piera Paola Pasoliniho a jeho Evangelium sv. Matouše (Il vangelo secondo Matteo, 1964). Pochvalně se o něm ostatně vyjadřoval i sám Rossellini, který jej opakovaně označil za nejoblíbenější ze svých děl.

Aleš Říman