Velké nic

Svět se zastavil. Ve městě nikdo není, ulice jsou prázdné, jen občas procupitá holub nebo projde zmatený turista, který během covidového lockdownu uvízl v centru Prahy. Bezprecedentní pandemii covidu-19 začal hned od prvních případů u nás mapovat Vít Klusák společně se svojí ženou Marikou Pecháčkovou. Nabízejí pohledy do života lidí, jimž se změnila práce, denní rutina, mezilidské vztahy a leckdy také pohled na svět. Je to dokumentární tragikomedie.

Velké nic pracuje s absurdními výjevy, které uzavírky nabídly: profesionální plavec trénuje v zahradním bazénku v garáži, prodavačka v supermarketu vykládá o raně barokní hudbě. Režisérská dvojice dobře pracuje s budováním celkového obrazu země pomocí individuálních příběhů, z nichž se dohromady splétá koherentní, zábavný a promyšlený celek. Ukazuje bizarnost doby, ve které jsme přes dva roky žili, včetně vládních otoček a přesmyků, ale též dopadů na obyčejné lidi. Klusák s Pecháčkovou ukazují, že v něčem byla tato doba vlastně kouzelná (samozřejmě s poznámkou, že když někdo přišel o svého blízkého, bude s tím jen těžko souhlasit).

Možná právě propojením Víta Klusáka s Marikou Pecháčkovou nenese snímek tak typické klusákovské rysy: silné společenské téma a cit pro perfektní hrdiny samozřejmě zůstává, ale odpadá konfrontační typ filmařiny. Klusák do názorů a činů jednotlivých postav nezasahuje, nerozporuje je, ale pouze sleduje a naslouchá – třeba včetně dezinformátorky Jany Peterkové. Její zapojení dodává filmu další rozměr, protože přináší názor opačné strany názorového spektra. Velké nic je povedený film už rok po pandemii, ale jeho síla, přínos a důležitost budou zrát s časem.

Jakub Kos