Nejšťastnější člověk na světě

V brutalistních kulisách hotelu, který pamatuje časy zašlé slávy i smutnou válečnou minulost, se odehrává řízené randění na balkánský způsob. Bytosti hledající lásku tu v estrádním duchu odpovídají na hloupé dotazy a podstupují trapné společenské hry. Ve snaze setřít mezi adepty etnické a sociální rozdíly jsou všichni navlečeni do ohavně růžových mundúrů. Přesto to jsou právě otázky původu a životní zkušenosti, které se derou na povrch a způsobují třaskavě výbušnou atmosféru tohoto zvláštního setkání.

Režisérka Teona Strugar Mitevská se opět zabývá nedořešeným vztahem k minulosti. V předchozím filmu Gospod postoi, imeto i´e Petrunija (Bůh existuje, jeho jméno je Petrunija, 2019), za nějž na Berlinale získala Zlatého medvěda, zdůrazňovala potřebu revidovat přežité tradice patriarchální společnosti. Nyní sleduje osudy lidí v současném Sarajevu, kteří se touží konečně oprostit od prožitých válečných hrůz. Zpřítomněné trauma spojuje i rozděluje nejen všechny postavy filmu, ale je i realitou každodenního života jeho autorů. Těch, kteří válku zažili na vlastní kůži, i těch, kteří její následky dostali do vínku. Samotný příběh vyvěrá ze skutečného náhodného setkání scenáristky snímku Elmy Tataragičové s jejím agresorem, pro které mnoho let hledala vhodnou filmovou formu. Tu našla ve zdánlivě paradoxní zápletce s randěním, kde je (ne)schopnost odpuštění podmínkou i překážkou nalezení lásky. Počáteční rozverný duch filmu autorka nesmírně jemně protkává předtuchou temného odhalení, který filmu dodává nepokrytě thrillerové tóny.

Se stejnou mírou naléhavosti pracovala Tataragičová i ve filmu Stehy (Šavovi, 2019, na LFŠ ve stejném roce) připomínajícím osudy stovek srbských matek a jejich ukradených dětí. I v novém opusu nám předestírá temná zákoutí postjugoslávské historie a tristních motivací jejích dodnes tutlaných zločinů.

Kamila Dolotina