Ema a smrtihlav

Peter Krištúfek byl muž devatera řemesel. Byl rozhlasovým moderátorem, hudebním skladatelem, muzikantem, spisovatelem, scenáristou i režisérem. Vystudoval filmovou a televizní režii na bratislavské VŠMU (1996–2000) a zaujal zejména výjimečným citem pro vizualitu a dynamiku vyprávění. Zatímco jeho bibliografie je poměrně bohatá a najdeme v ní jak povídky, tak novely a romány, jeho filmografie zůstala trestuhodně krátká. Jeden televizní film Dlhá krátká noc (2003), jeden celovečerní film Viditelný svět (2011, Ivan Trojan v hlavní roli sídlištního voyeura) a jeden příspěvek do povídkového filmu Slovensko 2.0 (2014). K tomu dva dokumenty, jeden o slovenském muzikantovi Dežovi Ursínym (Momentky, 2008), druhý o infekčních chorobách (Neviditeľný nepriateĺ, 2011). Víc nestihl. Ve 44 letech se stal jako cestující v autobuse obětí tragické srážky s nákladním vozem. Bylo to ve chvíli, kdy dopisoval scénář k filmu Ema a smrtihlav, který měl ještě v témže roce, tedy v roce 2018, začít natáčet.

Realizace se po jeho smrti a dlouhých přípravách chopila režisérka Iveta Grófová, která byla za svůj předchozí film Pátá loď (2017) oceněna na Berlinale v kategorii filmů pro děti a mládež. Sugestivním způsobem vypráví příběh nejen hluboce lidský a nadčasový, ale v mnohém bohužel také překvapivě aktuální – zejména v popisu agrese slovenských národovců vůči každému, kdo není pravověrný Slovák nebo kdo není dostatečně slovenský. Půdorysem vyprávění může snímek připomenout Oscarem oceněný film Obchod na korze dvojice Kadár–Klos, v tomto případě je ale mnohem větší důraz kladen na snovou a symbolickou stylizaci příběhu. Ema je dívka z obrázkového magazínu, který líčí svět v absurdně idylických barvách, lišaj smrtihlav zase znamením obcházející smrti. V neposlední řadě je snímek mikroobrazem střední Evropy ve vší složitosti jazykové, národnostní i vztahové.

Jaroslav Sedláček