Idioti

Idioti stavějí do nepříjemné pozice jak diváky, tak postavy ve filmu – titulní skupina neustále narušuje status quo ve snaze dostat z pohoršeného okolí nějakou reakci. Oni samotní však vnímají svoje počínání jako formu skupinové terapie, a někteří z nich se dokonce v roli lidí s postižením cítí lépe než jako součást běžné společnosti. Každý se přidal do komuny z odlišného důvodu: zatímco někteří pouze hledali nový způsob, jak se zabavit, jiní se snažili vymanit z tradičních společenských rolí a očekávání s nimi spojených.

Režisér Lars von Trier zde až na pár přiznaných přešlapů dodržuje slib čistoty, jenž složil společně s Thomasem Vinterbergem. Natáčení se odehrávalo na skutečných lokacích místo filmových ateliérů, záběry doprovází pouze diegetická (avšak mimoobrazová) hra na harmoniku a celý film byl natočen dynamickou, roztřesenou ruční kamerou. Zásady manifestu film neporušuje ani během úvodních a závěrečných titulků, nakreslených křídou na parkety. Kvůli ponechaným chybám v kontinuitě dokonce Idioti místy působí jako dokument, který střihači museli poskládat z nedokonalých záběrů, jež měli k dispozici. Dokumentárním postupům se blíží i rozhovory vedené s protagonisty, kde zpětně reflektují své soužití. Přesto byl film natočen podle scénáře, který von Trier podle svých slov sepsal za pouhé čtyři dny.

Některé z kritických reakcí na Idioty nepochybně přispěly k pověsti von Triera jako provokatéra, která ho provází dodnes. Během premiéry v Cannes v roce 1998 byl například ze sálu vykázán britský kritik Mark Kermode poté, co v reakci na film několikrát zakřičel „Ilestmerde!“ („Je to sračka!“). Další kontroverze pak vzbudily explicitní sexuální scény, točené se skutečnými pornoherci a pornoherečkami. Von Trier záměrně šokoval široké publikum i profesionální obec a podobně jako ve zbytku své tvorby vytvořil divácký zážitek, který místy balancuje na hraně snesitelnosti.

Ema Fischerová