Dědictví aneb Kurvahošigutntag

Bohuše Stejskala poznáte už zdálky. Nosí bílou košili, modré tepláky a žlutou rádiovku. Povoláním je sice dřevař, ale v práci se moc nenadře. Většinu času tráví lenošením a popíjením slivovice s kamarády. V jeho životě by se nejspíš nic nezměnilo, kdyby jednoho dne nepřišel advokát Ulrich s úžasnou novinou. Bohuš po otci zdědil cihelnu a několik domů. S výkřikem „Já su boháč!“ se vesnický prosťáček vrhá do víru porevolučního hýření.

Pomineme-li hodinovou mozartovskou parodii Mí Pražené mi rozumějí, je Dědictví aneb Kurvahošigutntag prvním porevolučním filmem Věry Chytilové, která v šedesátých letech natočila několik kanonických novovlnných snímků a v následujících dvou dekádách představovala morální autoritu normalizované kinematografie. Očekávání spjatá s jejím nejnovějším projektem byla tudíž značná.

Snad proto byla kritika po premiéře filmu tak konsternovaná, neboť v Dědictví spatřovala blížence impotentních restitučních komedií typu Trhala fialky dynamitem. Odsudků se dočkala hurónská kreace Bolka Polívky i epizodický scénář, který spolu s Chytilovou naplnil obligátními porevolučními atrakcemi (nechybí samozřejmě návštěva veřejného domu). O poznání vstřícněji přijala ho veřejnost. S více než osmi sty tisíci diváky snímek komerčně uspěl a producent Jiří Ježek z nově založené společnosti Spacefilms si mohl oddechnout.

Zatímco následující snímky Věry Chytilové – Pasti, pasti, pastičky (1998) či Vyhnání z ráje (2001) – na znovuobjevení a docenění teprve čekají, Dědictví aneb Kurvahošigutntag stouplo na ceně a stalo se klasikou. V anketě Top 10 porevolučních českých filmů podle sdružení české filmové kritiky se umístilo na úctyhodné třetí příčce. Zatímco dříve platilo za znepokojivý symptom doby svého vzniku, v očích mladší generace kritiků se stalo jejím autentickým svědectvím.

Jan Bergl