Ivo Novák / ČSSR 1968 / 102 min. / HD file
Jsou filmy, které neměly nikdy spatřit světlo světa. A pak ty, které jenom vznikly v nesprávný čas. Ve vztahu k tématu pražského povstání patří nesporně do té první kategorie Vávrovo Osvobození Prahy. Je paradoxní, že jde dodnes i mezi širší diváckou veřejností o mnohem oceňovanější projekt než Procházkův a Novákův Maratón.
Maratón je přitom pozoruhodný jak z hlediska reflexe konce 2. světové války v Československu, tak co do filmového zpracování. Procházka na něm pracoval zhruba od poloviny šedesátých let a scénář se postupně vyvinul do paralelní kompozice dvou linií, z nichž každou reprezentuje jeden z bratrské dvojice – do živelného a zmatečného povstání v Praze se stůj co stůj snaží zapojit mladičký uprchlý vězeň v podání Jaromíra Hanzlíka, maratonský závod směrem ku Praze absolvuje spolu se sovětskými vojsky jeho starší lehkomyslný bratr Jarda (Vladimír Menšík).
Film už ve scénáři sázel na dynamiku situací, snažil se svým tempem evokovat skutečný závod o vítězství / hrdinský boj za svobodu. Jak je u Procházkových scénářů zvykem, podařilo se mu navíc oficiálními interpretacemi mumifikované téma oživit postavami, jež působí živě a jednají lidsky, nežijí v na papíře definovaných schématech (znovu si do kontrastu představme Vávrovo normalizační loutkové panoptikum). Ruda tak spolu se služebnou Karlou prožije během několika hodin jediný tragikomický milostný příběh svého života, plný mladistvé naivity jen těžce se vymaňující z dětského vnímání kontrastu dobra a zla. Sovětští vojáci zase nejsou robotické hrdinské ikony, dokonce mají své slabosti a smysl pro humor, navíc jsou obsazeni populárními českými herci, což výsledný film připraví o notnou porci sovětského hereckého patosu. Němci nejsou až na výjimky úskočnými zrůdami, jde o překotně prchající a často zmateně a zbytečně střílející zoufalé a opuštěné ostrůvky armády bez velitelů, a tedy bez rozkazů.
I v těch nejmenších rolích a nejdrobnějších epizodách se objevují slavní čeští filmoví herci, což může připomenout slavné americké válečné drama Nejdelší den (The Longest Day, 1962). Moderně a svěže působí morriconeovská hudba Zdeňka Lišky. Jenže: film byl sice dokončen už na jaře 1968, ale do kin se dostal až na přelomu let 1968 a 1969. A kdo by se tehdy chtěl na plátně koukat na sovětská vojska napomáhající osvobodit Československo, byť v neobvykle střízlivém a neokázalém podání?
Aleš Říman