Dáma z lóže č. 13 (hudba: Oliver Torr)

Dáma z lóže č. 13, vyrobená roku 1928 studiem MGM, totiž představuje vskutku excelentní příklad hollywoodského vyprávění před definitivním vítězstvím zvukového filmu, navíc v sebejisté režii Freda Nibla, jednoho z nejspolehlivějších profesionálů němého období, který stál například za opulentním spektáklem Ben Hur (1925). Snímek je vystavěn okolo osudového vztahu dvou postav na různých stranách politické barikády, rakouského důstojníka Karla a ruské agentky Táni, kteří se jednoho večera potkají ve vídeňské operní lóži... a jejich životy se změní. A stejně tak se hned několikrát změní osnované žánrové struktury kolem nich, zaujímané perspektivy a interpretační rámce pro tytéž motivy, aniž by to v kterémkoli okamžiku filmu působilo jako vypravěčská bezradnost.

Ba naopak, ačkoli jde o příběh velkých emocí v chladnokrevném prostředí a příběh plný zvuků, hudby a zpěvu v němém filmu, nejpřiléhavější metaforou pro jeho vyprávění je nakonec tanec. Našlapuje vpřed, přenáší důraz mezi postavami, na stejná místa vstupujeme chvíli s ním, chvíli s ní. Je přitom pozoruhodné, že Dáma z lóže č. 13 leckteré rysy sdílí s prvním filmem naší letošní němé přehlídky, dánským Tajemným písmenem X z roku 1914: ať už je to samotný dramatický konflikt v centru zápletky, nebo soustředění se na aktivní roli protagonistky, zatímco muž v klíčových okamžicích svoji roli v událostech spíše pasivně přijímá. Namísto rodinného dramatu ovšem sledujeme melodrama, namísto analýzy sociálního prostředí vším prostupuje emocionální tah vyprávění.

Suverénní Greta Garbo uhrává komplexní roli nečitelné, neustále se proměňující postavy s precizností svého úsporného stylu, přičemž její drobná gesta a subtilní proměny výrazu v obličeji jsou výmluvnější než excesivní výrazovost, v čemž jí pochopitelně pomáhá i nasvícení, změkčující objektivy a promyšlené rámování jejího dvorního kameramana Williama H. Danielse. Film jako celek je nicméně řízen zejména paletou hladce se střídajících nástrojů v onom posledním vzepětí němé éry, kdy Fred Niblo zapojuje do hry všechny její prostředky: opulentní pohyby kamery, montáže, prolínačky, krátké flashbacky, významové zkratky, precizní rytmus dávkování informací a přehlednou dynamiku zhruba deseti střihů na minutu. Samozřejmě, že navzdory nastalým zvratům do sebe na konci všechno zaklapne... a to ne nutně v duchu logiky historické, ale rozhodně v duchu logiky budovaného fikčního světa špionážního melodramatu.

Radomír D. Kokeš