Ústřicová princezna (hudba: Mor Wen)

Přesněji řečeno, Ústřicová princezna je jedním ze tří Lubitschových hitů roku 1919 a zároveň zřejmě prvním filmem, kde plně rozvinul svou specifickou poetiku práce s gagy, s rytmem, s inscenováním i s výtvarným uchopením prostředí. Staví přitom na řetězících se nedorozuměních, hravých karikaturách a potměšilé satiře na evropské okouzlení americkými velkopodnikateli… okouzlenými evropskou aristokracií.

Americký „ústřicový král“ Quaker žije v členitém domě, kde se každý všední úkon mění v okázalý ceremoniál. Jeho rozmazlená dcera Ossi je obklopená služebnictvem, zvyklá na okamžité splnění každého rozmaru a se sklonem osobní nepohodlí projevovat značnou ničivostí. A když se dozví, že jiná milionářská dcera se vdala, rozhodne se provdat alespoň za prince. Jakéhokoli. Z principu. A otec? Fajn, dneska nějakého seženeme. Oslovený zchudlý princ Nucki však na nabídku nereaguje osobně a pošle namísto sebe svého zástupce, poněkud jednoduššího Josefa, čímž se rozeběhne komedie plná záměn, oslav, nedorozumění i náhle se zjevivších emocí.

To by ovšem mohlo být schéma poměrně běžné evropské komedie desátých let, kdyby z ní Lubitsch neučinil ohňostroj filmařské komiky o řadě dimenzí. V komediální gagy se proměňují samy jednoduché výjevy i situace, samo prostředí i pohyb v něm, samy banální aktivity i orchestrace jejich drobných variací, samy zdánlivě jednoduché repliky i jejich eskalované opakování. Všechno se násobí, vrací, zrcadlí a obměňuje v precizně navržených, napsaných a zrežírovaných výtvarných vzorcích, tanečních rytmech, múzických konstrukcích, kde se všechno vyjevuje jako trochu mechanizovaná hra a zároveň nic není zcela předvídatelné.

V čele zároveň stojí neřízená střela v podobě Lubitschovy dlouhodobě přední herečky Ossi Oswaldové, jejíž herectví spojuje v jednom koktejlu dětinskou umanutost, energičnost, bezohlednost, roztomilost, svůdnost, nevinnost, romantičnost a hlavně schopnost změnit náladu svoji i celého výjevu ze vteřiny na vteřinu. Výbornou paralelou k ní je netečně věcný otec, netečně tupý Josef a ve správný okamžik i netečně opilý Nucki, čímž její nevypočitatelnou komediální energii vyrovnávají, dorovnávají a hlavně umocňují.

Nakolik Ústřicová princezna představovala posun v Lubitschově přístupu ke komedii i filmařině, vyplyne i ze srovnání s jeho starší, podobně suverénní spoluprací s Ossi Oswaldovou ve filmu Nechtěla bych býti mužem. Ossi v něm pro změnu hraje dívku, která se cítí být natolik svazovaná genderově nespravedlivou etiketou, že se rozhodne vyrazit do víru berlínského nočního života v pánském převleku. Znenáhla tak vstupuje do značně odlišných vzorců jednání, vystupování na veřejnosti, pozorování i komických situací, což Oswaldová v hlavní roli uhrává rychlou proměnlivostí pozic, gest, pohledů, výrazů a drobných reakcí.

Navzdory řadě sdílených východisek i postupů přitom Nechtěla bych býti mužem a Ústřicová princezna představují vysoce pozoruhodnou dvojici různorodých filmařských projektů – a dostatečně alternativní komedie, aby bylo vzrušující, zábavné i poučné sledovat je bezprostředně za sebou.

Radomír D. Kokeš