Nájezdníci z Atlantidy

Režisér Ruggero Deodato, ikona krvavých hororů v čele s odpudivými Kanibaly (Cannibal Holocaust, 1980), se počátkem 80. let vypravil na Filipíny, aby na lokacích po Coppolově Apokalypse (Apocalypse Now, 1979) natočil vlastní spektakulární podívanou. Množství talentu před kamerou i za ní se však u Deodatova bijáku od etalonu válečných filmů značně odlišovalo, čemuž nutně odpovídá i výsledný film.

Ústřední píseň Black Inferno diváky na začátku přivádí do Miami roku 1994, kde dvojice vysloužilců z vietnamské války precizně provede únos boháče z jeho sídla. Tučnou odměnu si tvrďácký Mike a všestranný Washington, jehož nedávnou konverzi k islámu žádná z postav nerespektuje, jedou užít do Pacifiku. V tom dopadne snaha amerických vědců o vyzdvihnutí ruské jaderné ponorky ze dna oceánu vpravdě katastrofálně – vynoří se zapomenutá Atlantida a její krvelační, po zuby ozbrojení a překvapivě extravagantní zabijáci začnou terorizovat obyvatele Filipín a zřejmě i jiných částí světa.

Otázky „jak“ a „proč“ zde nemají místo. Nad koherencí scénáře, motivací postav a návazností scén dominuje až dětsky nezkalené nadšení z možností filmového média a snaha Deodatova týmu vměstnat na omezený prostor co největší množství bizarní zábavy. Režisér před pár lety přiznal, že ke snímku částečně přistupoval jako k zombie hororu, což vysvětluje hordy zničehonic se objevujících nepřátel, jimž musí duo hrdinů doplněné o několik vědců čelit.

Prázdné nábojnice odlétávají na všechny strany a divák se učí důležité životní lekce – třeba že jít s šavlí proti samopalu se nevyplatí. V jiném filmu by se možná i nabízelo poselství, že Atlantida je trestem lidstva za zneužívání jaderných technologií, zde však převládá spíše nepopiratelná filmařská radost z helikoptér, které se objevují opravdu nezvykle často. Kostýmy i technika fanatických Atlantiďanů možná připomenou Šíleného Maxe (Mad Max, 1979), ale skutečně zběsilou cestu brakovými vodami Deodato naservíroval zcela suverénně.

Mojmír Sedláček