Návrat ztraceného syna

Evald Schorm byl pro Jana Kačera srdcový režisér, s nímž sdílel hloubavý pohled na svět. A on pro něj zásadním hercem – objevil se ve většině jeho filmů. Schorm znal Kačerovu práci už ze školního Disku, sledoval ji i v jeho prvním angažmá v Ostravě. Tam mu poslal scénář svého debutu Každý den odvahu (1964). Druhé Schormovo existenciální drama Návrat ztraceného syna se inspirovalo nejen režisérovým skeptickým pohledem na jeho okolí, ale i přímo Kačerem.

„V rozvrzaném autobusku, který nás převážel z celodenního filmování, jsem Evaldovi a Sergeji Machoninovi vykládal o své averzi k vojně, o tvrdém boji s odvodovou komisí, o pobytech v blázinci v Opavě a Brně, o smutcích z odloučení od rodiny i o štěstí z narození děvčátek. Po čase přišel Evald se scénářem, který v mnohém tahle vyprávění obsahoval. Dostal jsem roli, kterou jsem si vlastně životem vysloužil,“ uvádí k tomu Jan Kačer v memoárech Jedu k mámě (2003).

Kačerův inženýr Šebek je muž, který by měl být spokojený, přesto se po pokusu o sebevraždu ocitá v psychiatrické léčebně. Odcizenost, úzkost, ztrátu smyslu života či lhostejnost nejbližších tam však léčit neumí. Tak jako ve filmu Každý den odvahu, i tady pochyby a trable Kačerova hrdiny reprezentují neřešené problémy celé společnosti. Sebezpytný Šebek se na rozdíl od většiny nechce s každodenními mravními kompromisy smířit a žít si dál, a tím se ocitá v roli outsidera.

Stejně jako ve snímku Každý den odvahu (a pak i v Schormově posledním filmu Vlastně se nic nestalo z roku 1988), si partnerku Kačerovy postavy zahrála Jana Brejchová. Významné bylo pro herce i setkání s Danou Medřickou, kterou obdivoval a již pak jako režisér obsadil do Matky Kuráž premiérované v Národním divadle v říjnu 1970. Se Schormem stihl Kačer natočit v 60. letech ještě podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), reagující na srpnovou okupaci. To se však do kin už nedostalo a v 70. letech čekaly na oba tvůrce normalizační postihy.

Iva Čermák Přivřelová