La strada / Federico Fellini / Itálie 1954 / 109 min. / DCP
Felliniho první oscarový film o dvou osamělých vyděděncích klene oblouk mezi ozvěnami italského neorealismu a režisérovou pozdější tvorbou, naplněnou poetickou symbolikou a cirkusovou rozevlátostí. Pod klaunskou maskou „napůl pomatené, napůl svaté“ Gelsominy zazářila Giulietta Masinová.
Příběh o dvou kočovných komediantech, kteří se drkotají po zaprášených cestách od vesnice k vesnici, uzrával v hlavě Federika Felliniho od počátku 50. let. Přestože má Silnice zdánlivě jednoduchý děj, je jedním z jeho emotivně nejpůsobivějších filmů.
Hrubiánský silák Zampanò (Anthony Quinn) si za 10 000 lir koupí dívku Gelsominu (Giulietta Masinová), která je podle slov své matky „trochu divná“. Na motorce se sajdkárou s ní začne objíždět venkovské štace s pouťovou atrakcí, během níž rozpínáním hrudníku přetrhne řetěz. Ke Gelsomině, která tluče na bubínek a učí se hrát na trumpetu, se chová hůř než k psovi. Do jejich nerovného vztahu fatálně zasáhne setkání s provazochodcem, jemuž se přezdívá Blázen (Richard Basehart).
Fellini charakterizoval Silnici jako příběh o „putování dvou osamělých lidí spjatých osudem, který je vláčí z jednoho místa na druhé“. Postavu dojemně naivní Gelsominy, předurčené nést tíhu, na kterou nemůže stačit, napsal přímo pro svoji manželku Giuliettu Masinovou. Byl přitom ovlivněn jejími fotografiemi z dětství, na kterých měla „praštěný úsměv“.
Anthony Quinn je jako brutální zvíře, které se promění v lidskou bytost, nezapomenutelný. Přesto je zastíněný Giuliettou Masinovou v roli nevinného ženského klauna, který trpělivě snáší výbuchy hněvu svého majitele. Ačkoli se herečce k podstatě Gelsominy jen obtížně pronikalo a o jejím obsazení měli producenti značné pochybnosti, její výkon je fascinující. Po právu byl srovnáván s kreacemi Charlieho Chaplina.
Po uvedení filmu na MFF v Benátkách se o něm vedly vášnivé polemiky, neboť levicová část italské kritiky režiséra obvinila za zrady neorealismu. Během vyhlašování cen dokonce došlo v sále k potyčce, kterou vyvolali zhrzení příznivci Luchina Viscontiho. Úspěch Silnice v zahraničí byl však mimořádný: režisér za film získal prvního Oscara a pět desítek dalších cen.
Příběh Gelsominy dodnes neztratil nic na své teskné kráse, což mimo jiné dokládá skutečnost, že se i sedmdesát let po svém vzniku hraje na českých divadelních jevištích. Nejnověji dokonce v baletní verzi.
Tomáš Seidl