Tragéd Fantozzi

Na začátku 70. let stvořil televizní komik Paolo Villaggio legendu. Na základě vlastních časopiseckých sloupků o ušlápnutém účetním napsal knihu krátkých povídek, z níž se stal bestseller. Villaggio v psaní pokračoval a postavu Uga Fantozziho převedl ve spolupráci se zkušeným režisérem Lucianem Salcem i na stříbrné plátno. Mezi lety 1975 až 1999 vzniklo celkem deset filmů, obvykle charakterizovaných výrazně epizodickou strukturou, nevyrovnaností jednotlivých scének a občasným vykrádáním sebe sama. To vše je patrné i z druhého dílu série z roku 1976 uváděném někdy pod názvem Nesnáze pana účetního, jenž Fantozziho zobrazuje ve všech dobře známých polohách. Nechybí tak Ugovo pohrdání vlastní manželkou a dcerou, za něž se neustále stydí a před kolegy z práce je kvůli vzhledu raději zapírá, zároveň se však otylý a chlípný účetní opakovaně (samozřejmě neúspěšně) pokouší o románek s kolegyní z kanceláře. Přitom však čelí pracovnímu ponižování, společně s ostatními řadovými zaměstnanci je vedením firmy doslova zneužíván a jeho osobní identita je s pracovní pozicí až příliš úzce svázaná. Vyznavači série se dočkají i surrealistických a nadpřirozených momentů, jež zde zastupuje třeba setkání s archandělem Gabrielem – ve světě Uga Fantozziho se totiž vše děje jen pro umocnění utrpení titulního nešťastníka. Jádrem Fantozziho postavy je sociální satira. Villaggio jej vymyslel jako ukázkového zástupce italské střední třídy 70. let, který se bojí o svou práci a privilegia, zároveň však s nadějí i závistí pokukuje po horních patrech společnosti. „Práce je radost, práce je obrovské štěstí,“ říká mu megaředitel korporace a ubohému účetnímu nezbývá než pokorně souhlasit. Není divu, že to Fantozzi dotáhl až do italských slovníků a jeho jméno je spojeno se servilitou, trapností a až bolestivou směšností. Díky této kombinaci povrchní komiky a jízlivého podhoubí se z Fantozziho stala možná nejpopulárnější postava italské komedie.
Mojmír Sedláček