Hlídka

Celovečerní debut režiséra Arnauda Desplechina se vymyká jednoduchému kategorizování – což mimo jiné platí i v komparaci s jeho nadcházející tvorbou. Hlídka je totiž žánrově paranoidním thriller, s nímž si obvykle dílo tohoto francouzského tvůrce nespojujeme. O to více je však v jeho specifickém pojetí filmem jedinečným. Desplechin promíchává jednotlivé tropy, které si s žánry spojujeme, a vzniká koktejl žánrů, stylů a francouzských trendů, které už možná v lecčem napovídají, kam se kariéra tohoto filozofujícího tvůrce bude ubírat. Již zde můžeme identifikovat příklon k minimalistickému stylu, v němž se nezřídka objevují prvky ironie a absurdity. O Desplechinovi se snad i proto často hovoří v souvislosti s Ericem Rohmerem, Woodym Allenem nebo Ingmarem Bergmanem. Stejně tak se o něm lze dočíst jako o nejvíce nežánrovém režisérovi, který využívá žánry.

Přestože Desplechin vypráví o mezinárodní špionáži, rozvíjí ve filmu ještě jeden příběh – čistě osobní, založený na všednodennosti. Jeho paranoidní svět se neodehrává v esteticky působivých pařížských exteriérech, ale převážně v klaustrofobních interiérech, v osobních světech, fascinuje ho pohled do lidské psychiky, kterou odráží v mizanscéně. Mohli bychom se pokusit Hlídku srovnat s politickými dramaty ze 60. let, jenže s politikou pracuje spíše subtilně, skrze symboliku. Desplechin prohlašuje, že se skrze filmy nepokouší prosazovat vlastní názory a významy, v obrazech vznikají až při pohledu diváků.

Po úspěchu svého středometrážního snímku Život mrtvých (La vie des morts, 1990) zaujal i svým celovečerním debutem, který byl uveden na MFF v Cannes. Je fascinující, že se již zde stal miláčkem canneského festivalu, kde byly posléze s jedinou výjimkou uvedeny všechny jeho celovečerní filmy.

Stanislav Pecháč