Obchod na korze

Budapešťský rodák Ján Kadár začal spolupracovat s Elmarem Klosem v padesátých letech. Po dobově poplatných pokusech o akční drama (Únos, 1952) a o hudební komedii (Hudba z Marsu, 1955) společně natočili na konci padesátých a v šedesátých letech pět naprosto zásadních snímků, které můžeme označit v kontextu československé kinematografie za jedny z jejich pomyslných vrcholů. Spolupráci ukončila Kadárova emigrace do USA v roce 1969.

Příběh obyčejného, pracovitého a slušného truhláře z malé východoslovenské vesnice, který se po přijetí Norimberských zákonů Slovenským štátem stane proti své vůli arizátorem obchodu staré vdovy Lautmannové. Ta žije ve světě vzpomínek a starých tradic uzavřeném tak dokonale, že snad ani neví, že je válka. Snímek je mimořádnou intimní tragédií opírající se o ústřední dramatické charaktery strhujícím způsobem ztvárněné polskou herečkou židovského původu Idou Kamińskou a Jozefem Kronerem. Oba si svými výkony mimo jiné podmanili i porotu a publikum festivalu v Cannes, kde v roce 1965 obdrželi společné ocenění.

Idyla slovenského maloměsta demonstrujícího nové pořádky a sílu samostatného Slovenska stavbou nefunkční, zato vysoké a znakem Slovenského štátu korunované „babylonské“ věže je permanentně konfrontovaná se skřípající skutečností i v hudbě Zdeňka Lišky. Ten netypicky využívá konkrétní lidové skladby v jidiš i slovenské lidové písně. Zatímco píseň Offen Ooven Zitzt Maidel si Rozália pouští o šábesu z gramofonu jako zamilovanou melodii svého dávno zesnulého manžela, který se jí tak vrací do života alespoň ve vzpomínkách, slovenské písně zaznívají při pijatice či pochodech lidových gard. Ústřední valčík jako by se opíral o dětské vzpomínky syna kapelníka hornické dechovky ve Smečně, kterým Liška byl. Jenže za idylou snů a agresivitou vlasteneckých pochodů se vždycky skrývá drama obyčejného lidského života či spíše marná snaha zůstat v tomhle šíleném světě člověkem. Liška dokazuje, že to lze napsat do jednoduché melodie. Kadár s Klosem jeho kontrastní hudbu brilantně využívají.

Aleš Říman