Tichá dvojčata

Agnieszka Smoczyńská si libuje v prapodivných příbězích a za svoji kariéru si už vydobyla postavení nejoriginálnější polské režisérky současnosti. Její filmy je zpravidla velmi těžké žánrově zařadit, např. její debut Vábení sirén (Córki dancingu, 2015), v němž se prolíná muzikál s hororem. Tichá dvojčata tak netvoří v její filmografii žádnou výjimku, příběh divných sester totiž zcela odpovídá jejímu zájmu.

Jennifer a June spolu žijí ve vlastním vnitřním světě, do kterého nechtějí nikoho jiného pustit. Po mnoho let odmítají s okolním světem komunikovat – mlčí ve škole, u rodinného stolu i psychologa. Jejich matka tvrdí, že nezažily žádné trauma, prostě přestaly během doby mluvit. Když jsou však sestry samy, jejich smích, rozhovory a hádky neberou konce. Každý den nosí stejné oblečení, dělají stejná gesta a jsou stejně zamlklé. Zato mají bujnou fantazii a talent pro psaní originálních příběhů. Co ale bylo možné akceptovat v dětství, není možné akceptovat v dospělosti. Nad oběma sestrami se tak začnou postupně stahovat mračna dospělosti a s tím i související problémy.

Přestože bylo o tichých dvojčatech napsáno již několik knih a natočen životopisný dokument, nejsou Tichá dvojčata filmem zbytným. Smoczyńská v něm velmi mistrně zpracovala složitou citovou vazbu obou sester. Jejich sesterská láska je toxická a majetnická, zároveň ale krásná a dojemná. Jennifer a June nedokážou žít ani spolu, ačkoli se milují, ani odděleně. Nedávají si navzájem dostatek prostoru pro zdravé soužití. Smoczyńská zvolila pro představení jejich bohatého vnitřního světa vizuálně působivou stylistiku: využívá animované či muzikálové sekvence, aby vytvořila obrazový kontrapunkt méně barvité realitě. Tichá dvojčata jsou velmi originálním a vynalézavým filmem, v němž autorka zdařile syntetizuje všechny silné stránky svého filmového stylu.

Petr Vlček