Kůže, kterou nosím

Almodóvarovo věčné téma identity a moci nabývá ještě zlověstnějších obrysů, když jej spojuje s tělesnými modifikacemi, obličejovými transplantacemi a plastickou chirurgií. Doktor Robert Ledgard, ztvárněný Antoniem Banderasem, manipuluje s přirozeností lidských bytostí, ale třeba i rostlin. Ke svému pokusu využívá nevinné Very, kterou vězní v odlehlém španělském sídle. Motivuje ho smrt jeho manželky, jakožto i snaha napravit nedokonalosti lidského těla, v jeho očích primárně toho ženského. Zdá se, že je pro svůj cíl schopen čehokoliv.

Film kritizuje toxickou maskulinitu v rámci patriarchátu a jeho snahu formovat obraz ženství. Ledgard se stává posedlým lidským tělem a jeho objektivizací. Almodóvar však jako již typicky zpochybňuje genderovou danost a svým filmem vzbuzuje mnoho otázek. Jak se pomocí těchto experimentů formuje identita? Co v takovém světě ještě znamená gender, když s ním lze libovolně pohybovat, stejně jako s pohlavím? Hudba Alberta Iglesiase je směsicí klasické a elektronické hudby, kombinuje oba směry a vytváří mezi nimi pohyblivé hranice. Jednotlivé složky filmu jsou modifikovány a jejich původní forma nabývá nových možností. Vznikají nová těla, lidská i mediální. Je v tomto světě místo pro přirozenost a co to vlastně přirozenost je?

Nebývale temný Almodóvar předestírá psychologicky znepokojivý snímek, přirovnávaný k některým dílům Alfreda Hitchcocka nebo Davida Lynche. Kůže, kterou nosím je tak horor, melodrama, ale i sci-fi, přičemž se Almodóvar v duchu postmoderny vyhýbá jednoznačné kategorizaci. Po sérii odlehčených filmů se vrací na začátek, k větší vážnosti, k dramatu o ztrátě identity. Není proto náhodou, že tematicky rozpracovává některé zápletky ze své ranější tvorby, v tomto případě z filmu Kika (Kika, 1993). Za snímek Kůže, kterou nosím si vysloužil více než 20 cen z mezinárodních festivalů a filmových soutěží.

Stanislav Pecháč