Šiauliaiská kronika

Režisér Ignas Miškinis je jedním z výrazných hlasů současné litevské kinematografie, která začíná ovládat áčkové festivaly a touží být nazývána novou litevskou vlnou. Tu sice nespojuje téma ani estetická východiska, ale v zemi s necelými třemi miliony obyvatel je pět velkých premiér za dva roky solidní výkon, který si trochu pompézní název klidně zaslouží. Úspěchy mladých režisérek s filmy Akipleša (2024) a Jako nikdo jiný (Tu man niekto neprimeni, 2023) letos doplňuje uvedení dlouho očekávaných snímků Svečias (Návštěvník) a Renovacija (Renovace). Šiauliaiská kronika s patnácti nominacemi na domácí ceny je v tomto výčtu rozhodně nejdiváčtější titul. Její sympaticky subverzivní tón je vzácnou ingrediencí, kterou umí režisér ideálně dávkovat do přediva snímku, v němž leckdo pozná své mládí.

Ve svém předchozím filmu Tlumená světla (Artimos šviesos, 2009) se Miškinis věnoval tématu současné odcizenosti a útěku z rutiny. Tentokrát obrací kameru zpět do vlastní minulosti, ke generaci, která – stejně jako on – dospívala zároveň se svou zemí. Změna režimu tehdy přinesla nejen svobodu, ale i nejistotu v hledání nového směru. Právě v tomto křehkém období se seznamujeme se sedmnáctiletým Rimantasem – trochu přízemním klukem ze sídliště ve městě Šiauliai. Kromě rugby ho baví vymýšlet nejrůznější kšefty, potulovat se ulicemi a nechávat život plynout bez většího nasazení. Když se seznámí s holkou z lepší rodiny, začne číst Dostojevského, psát poezii, studovat příručky o intimitě a shánět nahrávku Ravelova Bolera. Zásadní proměnu sídlištního rváče do oduševnělé osobnosti reflektující své možnosti a práva neodolatelně zosobnil Džiugas Grinys, který se loni stal jedním z deseti nominantů v žebříčku European Shooting Stars.

Kamila Dolotina