Ošklivá sestra

Film Ošklivá sestra režisérky Emilie Blichfeldtové je temnou reinterpretací příběhu o Popelce, která se odklání od známého romantického pohádkového narativu a přibližuje se více původní a kruté grimmovské tradici. Světová premiéra proběhla letos v lednu v rámci Půlnoční sekce na festivalu Sundance, kde se snímek setkal s úžasem i zhnusením. Později byl uveden i na festivalu Berlinale v sekci Panorama. Kromě toho získal cenu za nejlepší režii v rámci Festivalu undergroundového filmu v Bostonu.

Sama režisérka přiznává, že inspiraci čerpala jak z původní legendy, tak i z Vorlíčkových kultovních Tří oříšků pro Popelku (1973). Ty jsou mezi norskými diváky na Štědrý večer velmi populární a Blichfeldtová mluví o tom, jak v ní tento pohádkový formát s jednohlasým dabingem zanechal silnou stopu. O své hlavní hrdince říká, že si ji „nevybrala sama – to ona si vybrala mě“.

V centru příběhu stojí mladá a krásou posedlá Elvira, která se ocitne ve stínu nádherné nevlastní sestry. Zatímco Popelce byl její půvab nadělen od přírody, Elvira si ho musí tvrdě vydobýt. Poetické fantazijní sekvence, ve kterých si vysní život po boku prince, pak ostře kontrastují s realitou, kterou zažívá. Zatímco se snaží získat princovu pozornost, podrobuje se bolestným kosmetickým úpravám, které postupně nabírají na brutalitě.

Snímek balancuje na pomezí body hororu, černé komedie a grotesky. Často se objevují snově stylizované záběry šokujících detailů, jako je například stékající sperma či krvavé prsty u nohou. Film v sobě mísí nechuť a fyzický odpor ve snaze zdůraznit lidskou obsesi vlastním vzhledem. Blichfeldtová přiznává svůj obdiv k režisérovi Davidu Cronenbergovi a tématům spojeným s tělesným hororem. Tato inspirace se promítá i v její prvotině, ve které zkoumá konstrukt krásy jako nástroj moci.

Elviřin příběh rozhodně není výjimečný. Sdílí ho více žen, než by se mohlo na první pohled zdát.

Eliška Slámová