Zešílet

Nadia je žena kolem čtyřiceti, samoživitelka. Po rozchodu zůstane sama s dcerou a snaží se najít byt, kde by mohla začít znova. V době covidové pandemie na ni ale všechno kolem padá. Cítí se v bytě stísněná. Šéf v práci jí odmítá platit tolik, kolik by potřebovala na splacení nájmu, šílená sousedka Nadiu pomalu začíná dohánět k šílenství. Nové místo klidu se mění v místo absurdního šílenství, kdy přestává být jasné, co se skutečně stalo a co se Nadie jenom zdá.

Zuzana Piussi je známá slovenská dokumentaristka, která se ve své tvorbě věnuje politickým či sociálním problémům, ale také kritice nefunkčního státního aparátu – naposledy například film Očista (2021) o korupci ve slovenské justici. A s tímto motivem pracuje i ve svém hraném debutu, kde ho ale pojímá šířeji: kritizuje systém. Takový systém, který nedokáže chápat jednotlivce, jenž se nedokáže přizpůsobit lidskému individuu, ale potřebuje všechno v tabulkách. Pokud něco přesně neodpovídá popisu, nedá se nic dělat. Zatímco v dokumentární tvorbě se Piussi zaměřovala spíše na vrcholné politiky a zástupce institucí a státu, zde se zaměřuje na „obyčejné lidi“, kteří řeší běžné věci: práci, jídlo, peníze, vztahy. Ze své dokumentární tvorby přejímá též styl práce s kamerou: snaží se o realismus, až naturalismus.

Postava Nadii (a její chování) je mimořádně zajímavá a dá se interpretovat mnoha způsoby: někdo se s ní může ztotožnit a odsoudit lidi na okraji společnosti, kteří jí dělají problémy a způsobují frustraci. Na druhou stranu někdo může odsoudit Nadiu za to, že není schopná se s jejich jednáním smířit, že je zbytečně odsuzuje, že je pokrytecká. Jde o úhel pohledu. Zešílet není film, který moralizuje, ale otevírá cenné otázky o systému, privilegiích, právech, svobodě.

Jakub Kos