Údolí včel

Koncem 60. let už získal Jan Kačer ve filmu image intelektuála v krizi, možná i proto ho tak přitahovala role asketického rytíře, jenž ve filozofickém dramatu ze 13. století nedokáže upustit od svých přísných zásad. Zároveň s ním herec sdílel i touhu po nedosažitelném ideálu.

„Chtěl jsem jím být. Snažil jsem se jím stát. Trpěl jsem nesčíslná protivenství, nekonečné hladovky a sebepřemáhání, pokoušel jsem se proniknout tajemstvím víry, osvojit si ctnosti hodné rytíře. Omamná hra, ze které se nechtělo do všednosti. Takřka jsme zmrzli v Baltském moři, zmrzačili se nelítostnými souboji, a přesto byli šťastni, že můžeme být při vzniku této podmanivé básně,“ napsal Kačer ve své knize Jedu k mámě (2003). Kvůli roli musel zhubnout a naučit se jezdit na koni (zatímco točil jiný film), během natáčení si zranil nohu.

Jana Kačera na postavu mentora mladého křižáka Ondřeje doporučil jeho občasný kolega z Činoherního klubu Miroslav Macháček. Vláčil chvíli uvažoval i o jeho obsazení do obou hlavních rolí. To by sice zvýraznilo propojení protagonistů, obou hřešících pro svou představu o lepším životě, nápad ale nebyl technicky realizovatelný. Ondřeje toužícího po svobodě mimo řád nakonec ztvárnil (zprvu proti režisérově vůli) Petr Čepek, další z herců Kačerovy tehdejší domovské divadelní scény. Pro oba znamenalo Údolí včel film, který je herecky výrazně posunul dál, ačkoliv jejich výkony byly hodnoceny rozpačitě. Největší radost z nich měl scenárista Vladimír Körner, podle něhož byl Kačer jediným českým hercem schopným fanatického rytíře zahrát.

Půl roku po premiéře Vláčilovy epické Markety Lazarové (1967) strohé a statické Údolí včel zaměřené na vnitřní konflikty dvou rytířů moc nezaujalo. Dnes se film o střetu řádu a volnosti, života a smrti, lásky a chladu, v němž se řeší i témata fanatismu, domova a přátelství, považuje za vrchol spolupráce Vláčila s Körnerem.

Iva Čermák Přivřelová