Bílý šejk (kinolektorát)

Federico Fellini je společně s Albertem Lattuadou uveden jako jeden z režisérů pod dramatem Světla varieté (Luci del varietà, 1950), jeho prvním samostatným celovečerním filmem je až satirická komedie Bílý šejk, natočená o dva roky později. Autorem námětu, který reflektuje fenomén v Itálii tehdy nesmírně populárních fotorománů, byl další budoucí velikán italské kinematografie Michelangelo Antonioni. Ten koncem 40. let zatím točil jen dokumentární filmy a v jednom z nich nazvaném Milostná lež (L'amorosa menzogna, 1949) se zaměřil právě na brakové obrázkové seriály. Mladí novomanželé z provincie Viterbo přijíždějí do Říma, o svém pobytu ve věčném městě však mají odlišné představy. Zatímco usedlý maloměšťák Ivan má detailně hodinu po hodině naplánovaný program, zahrnující seznámení nevěsty s příbuznými či audienci u papeže, zasněná naivka Wanda se touží potají setkat s dívčím idolem z exotických fotopříběhů o Bílém šejkovi. Jeho herecký představitel je však pravým opakem romantického hrdiny.

Ve filmu, který se s výjimkou finále odehrává v průběhu jednoho dne a jedné noci, se střídají dvě dějové linky. Ta první, fraškovitá, přibližuje Ivanovy groteskní výmluvy, jimiž příbuzenstvu vysvětluje nepřítomnost své zmizelé manželky. Ta druhá, sarkastická, sleduje shledání oddané ctitelky s „valentinovským“ milovníkem během inscenování nových eskapád Bílého šejka a její postupné vystřízlivění ze sebeklamu. Bílý šejk je nemyslitelný bez výmluvného představitele titulní role, tehdy dvaatřicetiletého Alberta Sordiho. Nicméně právě o jeho účast musel Fellini bojovat s producenty, kterým se budoucí filmová hvězda zdála nesympatická a bez charismatu.

Komedie po své premiéře na MFF v Benátkách sklidila vesměs negativní kritiky a dodnes patří mezi divácky nejvíce opomíjené snímky Federika Felliniho. Určité rehabilitace se jí dostalo až v roce 2008, kdy ji ministerstvo kultury zařadilo – společně s dalšími sedmi režisérovými tituly – na seznam stovky italských filmů, které „v letech 1942 až 1978 změnily kolektivní paměť země“.

Tomáš Seidl