Kožené kalhoty v St. Tropez

Německá kinematografie zažila v 70. letech boom tzv. lederhosen sexuálních filmů, tvořících slizké pokračování heimatfilmů z 50. let. Ty zdůrazňovaly krásu německé či rakouské přírody, od rozkvetlých luk až po zasněžené vrcholky hor, a tuto bukolickou idylu umocňovaly jednoduchými melodramatickými příběhy založenými na silné morálce a jasném oddělení dobra a zla. O jednu či dvě generace mladší autoři nového německého filmu se proti vlastenecké idealizaci a banalitě takových vyprávěnek samozřejmě vymezovali, ovšem ani lidové komedie s lederhosen poetikou neměly své klišovité rurální předchůdce v přehnané úctě.

Mezi nejvýznamnější figury tohoto košilatého trendu patřili Franz Marischka a Peter Steiner. Marischka roku 1972 zahájil svou pětidílnou sérii erotických dobrodružství, která je podle druhého příspěvku z následujícího roku známá jako Liebesgrüße aus der Lederhose (tedy Milostné pozdravy kožených kalhot). Steiner se díky svému echt bavorskému vzezření stal v 70. letech klíčovou tváří této brakové větve německé kinematografie a v následující dekádě založil divadelní soubor postavený na lechtivých šprýmech. Populární Theaterstadl se později dočkal i převedení na televizní obrazovky.

Kožené kalhoty v St. Tropez patří mezi typické zástupce pozdní fáze lederhosen filmů, v nichž se příběhy z alpského podhůří začaly vyčerpávat, a tak se tvůrci uchýlili k výjezdům za hranice – nejčastěji ke Středozemnímu moři. I zde lze sledovat prudérní morálku na povrchu, pod níž však dřímají nezkrotné sexuální chtíče. Nevěra je na denním pořádku, ženy zde figurují jen jako nádoby hříchu a zdroj pokušení.

Vedle erotických radovánek poněkud nesmyslná mise tří roztržitých mužů obsahuje i spoustu roztomilých záměn, dvojsmyslů a omylů, povětšinou plynoucích z toho, že býka označeného jako „princ“ někdo považuje za člověka. Nechybí ani přestřelky, honičky v dopravních prostředcích, karikatura četnické podoby Louise de Funèse, dechovka a jódlování.

Mojmír Sedláček