Tři ženy

Námět Tří žen se zrodil v jednom snu Roberta Altmana, když jeho manželka byla v nemocnici. A také v jeho obdivu k Ingmaru Bergmanovi, jehož Persona (1966) nám při sledování Altmanova filmu po chvíli vytane na mysli, a to nejen kvůli motivu záměny identit. Režisér řekl, že jeho záměrem bylo natočit snímek, který se nebude odvíjet v narativní či intelektuální rovině, ale bude působit ryze emocionálně. A je na divákovi, jestli se mu to povedlo. Vzhledem k inspiraci Tří žen nás nepřekvapí, že se výsledné dílo svou nejednoznačností hodně podobá snu nebo spíš noční můře, která se nám často vrací. Umocňuje to Altmanovo výtvarné řešení záběrů, zneklidňující fresky, které do filmu dodal výtvarník Bodhi Wind, i atonální hudební doprovod.

Ve snu má původ nejen námět, ale i herecké obsazení Tří žen. Shelley Duvallová i Sissy Spaceková více než obstojí v psychologicky náročných portrétech, ale svou váhu tu také má postava těhotné umělkyně Willie. Její představitelka Janice Ruleová nikdy nepatřila do okruhu Altmanových kmenových hereček a tady vytvořila jednu ze svých nejlepších rolí. Muži ve filmu hrají naprosto podřadnou úlohu a do popředí vystupuje prakticky jediný, a to Williin manžel Edgar, vysloužilý filmový kaskadér se zálibou v pivu. V úlohách rodičů Pinky (k nimž se dívka nehlásí) účinkují dvě hollywoodské legendy, režisér John Cromwell a jeho žena, herečka Ruth Nelsonová.

I když na tom manažeři Twentieth Century-Fox původně netrvali a spokojili se s Altmanovým ujištěním, že pro ně má bezvadný film podle námětu, který si někde přečetl (neřekl, že to byl sen), napsal Altman nakonec scénář, ovšem nechal v něm spoustu prostoru pro improvizaci, který hojně využíval. Tři ženy při prvním uvedení do kin kvůli špatné strategii distributora propadly a v jeho tvorbě dodnes patří mezi méně reprízovaná díla, avšak každé jejich uvedení po právu vzbuzuje diskuse a často radikálně odlišné názory.

Michael Málek