Světýlka

Celý film sledujeme skrze perspektivu šestileté holčičky Amálie. Příběh začíná jako vhled do nefunkční rodiny, kde sice tématem většiny hovorů je právě malá dívka, ale mluví se o ní tak, jako kdyby tam nebyla. Postupně ztrácí důvěru ve své okolí a neví, komu věřit, když každý říká něco jiného. Není konfliktní, moc nemluví – možná i proto, že se jí nikdo na nic neptá. Takový motiv si autorka Beata Parkanová podle svých slov vypůjčila z vlastního dětství. Ostatně celý film je zčásti autobiografický, a když babička hlavní hrdince říká Ovečka, to také vychází ze skutečného vztahu autorky s její rodinou.

Parkanová stejně jako ve svých předchozích dvou filmech řeší základní rodinná témata a životní situace, které mohou podle ní promlouvat k jakkoli intelektuálně, sociálně nebo i národně situovaným divákům. Řeší vztahy, lásku, dospívání, bolest, naději, témata srozumitelná napříč společností. Autorka rozpracovává svou specifickou vizualitu založenou na práci s přirozeným světlem a jemnou kamerou, která je dostatečně blízko protagonistovi, aby odhalila jemnou mimiku ve tváři. Tempo Světýlek je pomalé a rozvážné – drama není vidět na povrchu, ale odehrává se uvnitř malé dívky během jednoho dne, který film mapuje.

Podobně jako ve Chvilkách (2018) a Slovu (2022) i zde hlavní roli zastává žena – v tomto případě spíše dívka. Šestiletá Amálie vyrůstá na začátku devadesátých let v prosluněném rodinném domě s pohádkovou zahradou. Obklopuje ji matka, táta, babička a děda. A přestože je na první pohled všechno sluncem zalité, postupně se vynořují malé problémy, které tvoří pro malé dítě obtížně pochopitelnou skládačku trápení. Marně bojuje o pozornost, zlobí, zavírá kocoura do peřiňáku a čeká na lepší zítřky. Co když už nikdy nepřijdou? Co když dětství nadobro skončilo a všechno už bude jenom horší?

Jakub Kos