Tokijský sbor (hudba: Whyohwhy)

Na jedné straně je film rámován tvarující školní zkušeností. S hrdinou Šindžim se v první scéně potkáváme ještě ve škole během tělocviku a loučíme se s ním v obklopení týmiž spolužáky ve scéně poslední, přičemž v obou případech je Šindži stavěn do paralely s charismatickým učitelem Omurou, přirozenou autoritou i hravě sebeironickou osobností. Takovým je i sám Šindži, otec několika dětí – a zároveň zaměstnanec, který se nebojí v boji za morální princip vzepřít svému nadřízenému, což ho stojí pracovní místo. Co by se ovšem mohlo jevit jen coby jeho příběh, je ve skutečnosti i příběh Šindžiho manželství s podobně silnou Emiko, kdy oba musejí čelit nové životní situaci… V čem přesně má spočívat veselost podobně bezútěšného námětu?

Inu, jestliže zarámování do školní zkušenosti a vzpomínání na unikavost školních let dává příběhu formu (špatné) vzpomínky, je to na druhé straně Ozuovo stylistické uchopení v duchu hollywoodských slapstickových komedií, co tu podobně jako v Lloydových nebo Chaplinových celovečerních filmech zasazuje tragické události do komických souvislostí. Tato dvě jména jsem nezmínil náhodou, protože jakkoli by se mohlo zdát, že Ozu komický důraz postupně oslabuje, ve skutečnosti se přesouvá od návaznosti na lloydovskou situační komiku (v první půlhodině) k návaznosti na chaplinovskou sociálně individualizující komiku (v třetí půlhodině).

Opravdu posmutnělá je přitom prostřední třetina, kde je dramatické těžiště nikoli v konfliktu ve firmě (první třetina) ani v konfliktu s vlastní hrdostí (třetí třetina), ale ve vztahu k dětem. Dětem stěží srozumitelná situace obou manželů je nejdříve konfrontována s finančně náročným slibem synovi a následně finančně náročným onemocněním dcery, přičemž ani jedna z těchto situací nelze vyřešit uskromněním se. Mladí manželé přitom napříč filmem i napříč situací hledají nejen cestu z finanční tísně, ale především novou cestu k sobě navzájem, k revizi principů sebe/úcty i ke své společné budoucnosti.

Radomír D. Kokeš

Whyohwhy

Na začátku letošní roku vydali debutovou desku Brusies (Day After Records) a okamžitě se zařadili mezi nejvýraznější zjevení české alternativní scény. V hudbě pětičlenné kapely se potkávají dream pop, slowcore a obecně melancholická kytarová hudba se sklonem k postrockové emotivnosti.