Lidé z maringotek

Také pro autora předlohy Eduarda Basse šlo o poslední beletristický text, jejž se jal napsat po úspěchu monumentálního románu Cirkus Humberto, který také těžil z cirkusového prostředí. Jestliže Bass komponuje svůj povídkový soubor vědomě jako variaci na legendární Dekameron a nechává při příležitosti hostiny své vypravěče vyprávět příběhy o rozličných podobách lásky v cirkusovém prostředí, Frič si společně s mladým příslušníkem tzv. československé nové vlny, spoluscenáristou Antonínem Mášou, z textu vybrali pouze střípky a pospojovali je umně v metaforickou tragikomedii uměleckého života.

Rovnýma nohama se tak ocitáme v manéži cirkusu National a seznamujeme se ve famózní filmové expozici s hlavními hrdiny, cirkusáky, kteří celý svůj život zasvětili kumštu a s ním spojené zábavě pro široké masy. Mladý pár artistů, akrobat Vincek Bonžůr v belmondovské stylizaci Jana Třísky a krasojezdkyně Nina Gruzia (Emília Vášáryová), prožívá vášnivou dětskou lásku, které nepřejí okolnosti (Vincek rukuje na vojnu) ani rodiče Niny, kteří k ní přistupují s pragmatismem koňských handlířů. Aniž by si toho byli ve svém mládí s to všimnout, jsou obklopeni lidmi, k jejichž životní skepsi budou časem nuceni zestárnout (uveďme třeba jen stárnoucí akrobaty Vencla a Žandu v podání Josefa Větrovce a Jiřiny Štěpničkové). Nejstarší z nich, nejsmutnější ze všech smutných klaunů (Jozef Kroner), kterému říká každý jinak (August, Ferdinand), se jim všem snaží být otcem a provést je útrapami lidského života, ale nikdo z nich mu nenaslouchá více, než mu to dovolí jeho vášeň, ať už ve věcech kumštu, nebo ve věcech milostných. Aplaus a láska jsou leitmotivem životů všech zúčastněných, všechno ostatní postrádá smysl.

Frič jako by se podobně jako Kronerův cirkusový šašek loučil se světem zábavy, který tolik miloval. A činí tak s nebývalou grácií – suverénně a přitom vášnivě napsaným a vyprávěným filmem.

Aleš Říman