Dvě slova jako klíč

„Někdy se v životě člověk propadá až na dno, ztrácí barvy a až ve chvíli, kdy se postaví sám před sebe, si uvědomí, že je vlastně zbytečný mít strach z těch nových začátků…“

Snímek Dvě slova jako klíč natočil režisér Dan Svátek stejně jako Úsměvy smutných mužů (2018) podle stejnojmenné předlohy spisovatele Josefa Formánka, přičemž tituly na sebe volně navazují. Z Úsměvů se vracejí dobře známé postavy, kamarádi a zdárně abstinující bývalí „čistokrevní alkáči“ spisovatel Josef a malíř Tomáš. Jak zřetelně ukazuje upoutávka, jistého zájmu se dostane i Milanovi, jenž v předchozím filmu zmizel a už jej nikdo nikdy neviděl.

Vyjma starých známých tituly spíše sbližují protiklady. Úsměvy jsou komorním dramatem, značná část stopáže se odehrává v protialkoholní léčebně, naopak Dvě slova jsou dílem rozmáchlým, rozprostřeným na několika kontinentech (a s dvojnásobným rozpočtem). A na rozdíl od předchozího snímku se nesoustředí toliko na vnitřní motivace, jako spíše na hledání mnohdy trnité cesty k druhým.

Josefovi s Tomášem sekunduje řada dalších postav, jejichž společným jmenovatelem jsou vina a strach, smíření se s potomkem či rodičem, odpuštění a nevyhnutelnost konfrontace s milovaným. Byť „sekundovat“ je zavádějící, neboť je otázkou, kdo je skutečně hlavním hrdinou tohoto spletitého, tematicky silného a citlivého počinu. Umírající muž a jeho syn? Matka, jejíž život poznamenala rodinná tragédie? Nebo snad japonský byznysmen rozhádaný se svou dcerou či kněz se zvláštním darem?

Natáčení bylo neobvykle dobrodružné, Svátek s týmem cestoval po celém světě. Divák s postavami navštíví Baltské moře na severu Polska, New York, Japonsko či severní Indii – Váránasí a následně i Himálaj. Končí se na ostrově Siberut, sto šedesát kilometrů jihozápadně od indonéské Sumatry, což je mimo jiné milované místo Josefa Formánka.

Jaroslav Cibulka