Umberto D.

Připadají-li někomu Zloději kol ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek Umberto D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě.

Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze Umberta D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti.

V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost Umberta D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží.

Umberto D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná Poslední štace (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce.

Radomír D. Kokeš