Pod fíkovníky

Debutující režisérka Erige Seheriová vyrůstala ve Francii, ale do Tuniska se vrátila během revolučních let, kdy začala rozvíjet zájem o dokumentární zachycení turbulentní doby na malých příbězích obyčejných lidí. Podobný akcent na autentické intimní příběhy projevila i ve svém celovečerním hraném debutu, v němž se rozhodla nepracovat s pevnými replikami ve scénáři. Seheriová pouze v bodech naznačila témata konverzací, která jednotliví herci během zkoušení improvizovali. Díky tomuto specifickému přístupu se jí podařilo zachovat organičnost mezilidských konfrontací, které se promítají do výsledné autentičnosti. Snímek navíc natáčela ve vesnici svého otce a obsazením tamních herců a neherců se rovněž pokusila zachovat věrný dialekt.

Generační portrét zachycený v lánech prosluněného venkova je podle Seheriové zároveň metaforickou studií tuniské společnosti skrze plody fíkovníků. Sad se stává metaforou země, která se pod jeho stromy dusí a nemůže vyhlédnout ven. Postavy tak příznačně ztrácejí jakoukoliv perspektivu mimo tento uzavřený svět. Fíkovník přitom chápe v konotaci s biblí a koránem, tedy jako zastřešující symbol lidství, který je ve stejný moment silný i křehký. V rozdělení na mužské a ženské fíky pak podle ní vyniká dojem sensuálního flirtování. Seheriová se nevyhýbá zobrazování estetizovaných obrazů, naopak vyzdvihuje krásu a odvahu silných žen, které si musejí poradit v patriarchální tuniské společnosti.

Uvedení snímku proběhlo na MFF v Benátkách, promítán byl i v rámci sekce Čtrnáctideník režisérů v Cannes, nebo na festivalu v Torontu. Stal se tuniským zástupcem na Oscarech. Seheriová se mimo tyto úspěchy zasloužila o založení kolektivu ženských filmařek ze Středního východu a severu Afriky s názvem Rawiyat – Sisters in Film, prostřednictvím něhož se pokouší podporovat nezávislé filmařky i filmaře napříč regiony.

Stanislav Pecháč