Vera sní o moři

Kosovo patří mezi státy, jejichž filmařskou stopu bychom na mezinárodní scéně donedávna nacházeli spíše marně, nebo jen v izolovaných otiscích. V posledních letech ale z této válkou poznamenané země vzešlo hned několik mladých režisérek, které své filmy s úspěchem uvádějí na prestižních světových přehlídkách. Kaltrina Krasniqiová je jednou z nich.

Krasniqiová v kosovské Prištině platí za vůdčí osobnost tamní umělecké scény. Spoluzaložila zde Institut pro orální historii a kulturní centrum Dit’ e Nat’. Vystudovala režii, filmovou produkci i žurnalistiku a natočila řadu tematicky různorodých krátkých filmů. Tato verzatilita se promítla také do jejího celovečerního debutu Vera sní o moři. Ve scénáři své kamarádky z dětství Doruntiny Bašaové zahlédla odraz osudu své vlastní matky, která se po manželově smrti marně soudila o právo na jeho dědictví. Osobní námět pak proměnila v kompaktní filmový tvar, jenž důsledně ctí perspektivu titulní hrdinky a zároveň skrze promyšlené obrazy či zpravodajské útržky tlumočí mnohdy rozpornou realitu soudobého Kosova, lapeného v patriarchálních tradicích a dosud nehotové poválečné transformaci.

Příběh šedesátnice vzdorující zpola viditelné síti mužských vazeb, nároků a nekalých machinací, do níž jsou různě vpletené i další ženy, má nepopiratelně široký společenský přesah. Cenné je už jen to, že se zde setkáváme s jindy opomíjeným typem protagonistky, jež ani v audiovizi nemívá velké slovo: postarší ženou, která je zranitelná, ale i zatvrzelá a vzdorující. Právě otázka (nejen slovní) komunikace, jejích limitů a možností, zde vystupuje jako další klíčové téma. Kdo může o určitých věcech hovořit a jakým způsobem? A co když je zdánlivě marginální jazyk nenápadnou předností; mezigeneračně a po ženské linii předávaným bohatstvím, tím nejcennějším dědictvím? Vera sní o moři poutavě promluvá řečí znaků, emocí, sdílených příkoří a tužeb.

Ondřej Pavlík