Vojtěch, řečený sirotek

O režijní prvotině tehdejšího absolventa FAMU Zdeňka Tyce vzniklé ve spolupráci s debutujícím scenáristou Jiřím Soukupem se hovořívá jako o návratu ke kořenům české nové vlny 60. let a k její poetice. Filmová balada nasnímaná v úchvatném černobílém obrazu kameramana Jaromíra Kačera, pro něhož byl Vojtěch, řečený sirotek rovněž prvním celovečerním počinem, asociovala i nezaměnitelnou, pochmurnou atmosféru filmů Františka Vláčila. Do prvního poválečného roku 1946 zasazený tragický příběh svéhlavého outsidera Vojty, jenž se po návratu z vězení marně snaží znovu začlenit do kolektivu jihočeské vesnice, však u diváků i přes své nesporné kvality neprávem zapadl.

V porevoluční době, kdy měl premiéru, se totiž do kin nahrnuly slavné trezorové snímky jako Ucho (1970) či v Berlíně adorovaní Skřivánci na niti (1969) a Tycův debut zůstal v jejich stínu. Slávu se mu zpětně pokusil vrátit distribuční Projekt 100, když jej po patnácti letech znovu uvedl na plátna českých kin. Punc diváky stále nedoceněného, na televizních obrazovkách jen zřídka vídaného filmového klenotu mu však zůstává dodnes, a proto je každé jeho festivalové uvedení událostí, kterou by bylo škoda propásnout.

Kromě již zmiňované výrazné atmosférické vizuální stránky je Vojtěch, řečený sirotek pozoruhodný i díky obsazení Petra Formana do jeho první dospělé a pravděpodobně životní filmové role titulního hrdiny, jehož prudká povaha a liberální smýšlení jen těžko nacházejí porozumění v okolní společnosti, která ho vydědila kvůli v minulosti spáchanému zločinu. Chvíle souznění tak protagonista prožívá pouze v náručí dvou osamělých žen, mezi nimiž je rozpolcen, a vnitřní vyrovnanost mu dopřávají jen klidné vody rybníků jihočeské krajiny, již tvůrci filmu koncepčně využili pro vykreslení specifické melancholické nálady.

Jana Bébarová