Když vlny utichly

Lav Diaz se proslavil nadstandardně dlouhými uměleckými filmy (nejdelší z nich trvá bezmála jedenáct hodin), které vynikají pečlivě komponovanými, černobílými obrazy, pomalým tempem a sociálně-kritickým laděním. Leckoho tak může překvapit, že tentýž filmař zároveň hojně pracuje s různými žánrovými schématy; vždy je však podřizuje vlastním potřebám a nárokům. Po muzikálu Období ďábla (Ang Panahon ng Halimaw, 2018) a dystopické fantastice Ang Hupa (Zastavení, 2019) přináší osobitou variaci filmu noir s westernovými motivy, poeticky nazvanou Když vlny utichly.

Poručík Hermes patří k nejlepším detektivům své generace, svádí však boj s vnitřními démony i špatným svědomím, které na jeho těle raší v podobě lupénky. Jako by nestačilo, že prezident Duterte na Filipínách vyhlásil válku drogám a z policejních sborů tak udělal své vojsko, po deseti letech je navíc z vězení propuštěn seržant Primo. Hermesův někdejší kolega a mentor, odsouzený za korupci, vězení opouští jako jeho zapřisáhlý nepřítel, odhodlaný pomstít se muži, který jej svým svědectvím za mříže dostal. Paralelně sledujeme, jak se jeden přibližuje druhému a tušíme, že osudový střet je na spadnutí.

Svou délkou, žánrovou polohou i hutnou, místy až surreálnou atmosférou patří Když vlny utichly, loni premiérované na festivalu v Benátkách, k Diazovým divácky vstřícnějším počinům. To však neznamená, že by pozbyly cokoli z originální poetiky svého autora. Černobílá kamera Larryho Mandy, významotvorně rozlišující mezi denními a nočními záběry, otevírá publiku okno do světa režisérových oblíbených motivů, mezi něž patří stopování souvislosti mezi minulostí a přítomností a upozorňování na nešvary filipínské společnosti. Obzvláště bolestné je v tomto ohledu sledovat pozadí Duterteho krvavé drogové války, jež si od svého počátku vyžádala tisíce lidských životů.

Jan Bergl