White Plastic Sky

Přestože je dění filmu umístěno do sto let vzdálené budoucnosti, je svými tématy až hrozivě blízké současnému světu. Na první pohled zaujme meditativní poetičností a estetickou působivostí, ale v nitru se nachází tragické jádro. Režiséři Tibor Bánóczki a Sarolta Szabóová, kteří spolupracují již přes patnáct let, přispívají svým prvním celovečerním filmem k debatě o environmentálních změnách a vlivu člověka na planetu.

Velká témata nezastiňují překvapivě komorní příběh pojednávající o neschopnosti přijmout ztrátu bližního. Výsledkem je animovaný žánrový hybrid, který kombinuje prvky sci-fi, road movie či ekologického a vztahového dramatu. Přestože postavami nejsou typičtí hrdinové, sledování filmu nás vede k zamyšlení, zdali není oběť v zájmu prosperity lidstva tím největším hrdinstvím.

Režiséři o svém díle přemýšlejí jako o „speciálním hybridním filmu“, který kombinuje hraný film a animaci. Hraný element je přitom zastoupen zejména v rotoskopické technice – záběry skutečných herců jsou ručně překresleny do výtvarného stylu filmu, čímž je zachována věrná mimika a emoce. Zbytek prostředí a přírodních scenerií je dotvořen díky fotografiím objektů a textur, které tvůrci během let schraňovali. Blízkost k přírodním elementům je zastoupena i zvláštním důrazem na efekty prachu, písku, deště a slunečních paprsků.

Divák je vzat na emocionální cestu futuristickou vizí Budapešti a hornatými krajinami slovenských Tater. Tvůrci pracovali s řadou odborníků (geologové, botanici, meteorologové), aby vytvořili přesvědčivou vizi budoucnosti a odpověděli na otázku – jaký bude svět za sto let? Bude překonáno tradiční chápání člověka a možností lidského těla? Bude člověk recyklován? Stane se evolučně transhumánním? Koprodukční maďarsko-slovenský snímek měl premiéru na filmovém festivalu Berlinale.

Stanislav Pecháč