Žena na střeše

Mira je šedesátiletá porodní asistentka, která je oddaná své práci, manželovi a dospělému synovi, který stále žije s rodiči. Její život se rozprostírá mezi porodnicí a panelákovým bytem, kde ji čekají jen další domácí práce a akvarijní rybičky. Jednoho dne se ale rozhodne k odvážnému činu, který její život rázem změní. Vyzbrojená kuchyňským nožem zamíří do nedaleké banky a pokusí se ji vykrást. Její zoufalý čin je pouze začátkem dalších tragických událostí.

Režisérka Anna Jadowská prokázala ve svých dřívějších filmech, že má mimořádné sociální cítění a umí se postavit patriarchální kultuře, např. dokumentem Tři ženy (Trzy kobiety, 2013) nebo hraným snímkem Plané růže (Dzikie róże, 2017). Nedělá to však prostřednictvím vzletných hesel; nezajímají ji ani tak teze jako spíše povědomé hrdinky plné rozporů. Povědomá nám je tak i nejistota ve tváři hlavní hrdinky Ženy na střeše. Velkou zásluhu má na tom Dorota Pomykałová, která podala výkon, jaký polská kinematografie dlouho postrádala. Její postava je ztracená a vnitřně sešněrovaná (vlastní termín režisérky), neviditelná, ba doslova smutná, unavená, ošklivá a osamělá. Jejím potřebám a snům nevěnuje nikdo pozornost, ani její nejbližší (manžel, syn, sestra). Jediné radostné a svobodné pocity zažívá, když si potají zapaluje cigaretu na titulní střeše. Kolem ní se rozprostírá prázdnota a beznaděj, ztracený zápas s věkem a očekáváními. Kolik takových žen chodí po ulicích našich měst?

Existují díla, u nichž instinktivně cítíme, že tvůrci své hrdiny znají a berou je vážně, že si příběh nevymysleli, že vyprávějí s empatií o skutečných lidech. Anně Jadowské se podařilo natočit právě takový film: znepokojivý a bolestně pravdivý. Jeho síla spočívá ve věrohodnosti. Režisérka si společně s kameramankou Itou Zbroniec-Zajtovou a scénografkou Annou Pabisiakovou daly záležet na tom, aby byl snímek věrohodný i po vizuální stránce.

Petr Vlček