Pracující třída jde do pekel

Film Pracující třída jde do pekel měl premiéru na loňském festivalu v Torontu v půlnoční sekci. Svérázný autor Mladen Djordjević žánrově oscilující postmoderní satanistický horor pojal jako vrstevnatou fresku lidského zla a frustrace, pramenících ze světa pod nadvládou oligarchů. Společnosti vládne kriminalita, zhýralost politiků a pravoslavná církev. Všichni vraždí, kradou, zatímco veřejnost je přilepená k absurdním reality shows. Nespecifikované město je prostoupeno ikonografickými symboly v kontrastu s kolabujícími domy a rozpadajícími se ulicemi.

Chaoticky poskládaný film s překvapivě přímočarým příběhem sleduje pro režiséra typickou skupinu na chvostu civilizace. Město dřív živila prosperující továrna. Ta byla za pochybných privatizačních okolností a kvůli tragédii (při požáru zahynula většina pracovníků) zavřena. Přeživší a pozůstalí se po všudypřítomné deziluzi rozhodnou rezignovat na oficiální struktury a založí satanistický kult a hledají takřka zvrácenou terapii skrze svět nadpřirozena. V závěru jde o nevyřešitelnou cestu za hledáním smyslu v hroutícím se světě. Pod kůži se pomalu zažírající tempo plné explicitních výjevů lícují intimní momenty, rámované satirickým podtónem a svébytným černým humorem, který je v podstatě tím jediným, co společnosti zbývá.

Stejně jako ve svém nejslavnějším filmu Život i smrt porno bande (Zivot i smrt porno bande, 2009) i zde Djordjević servíruje rapidní mix žánrů, kde dominuje sugestivní snímání ruční kamerou, pestrobarevně i prošedle stylizovaná mizanscéna a stylistická i tematická dekadence. Svým kritickým postojem v moderním střihu duchovně navazuje na tradici jugoslávské černé vlny. Zachycení postsocialistické společnosti připomene tvorbu Radu Judeho a ať už vás vyprovokuje, nebo zvráceným způsobem pobaví, rozhodně se zapíše do paměti.

Martin Pleštil