Příběhy obyčejného šílenství

Petrovi je třiatřicet let a dalo by se říct, že Kristova léta nejsou zrovna nejúspěšnějším obdobím v jeho životě. Přítelkyně Jana se s ním rozešla už před půl rokem, ale jemu to připadá jako včera, a tak se ji rozhodne získat zpátky. Ovšem poněkud zvláštním způsobem, který se mu vymstí v několika rovinách. Petrův otec je spíše zdrženlivý komentátor, zatímco matka činy svého syna neustále hodnotí. Sekýruje už i otce, ten se proto rozhodne pro milostný poměr s mladší ženou. Všichni si tak zadělávají na osobní selhání.

Právě vztahy mezi hlavními hrdiny filmu jsou to, co ho drží pohromadě. Zelenka ukazuje své postavy jako obyčejné lidi, kteří jsou vláčeni životními okolnostmi, nad nimiž nemají žádnou moc. Události a situace absurdního/bizarního rázu ovlivňují budoucí život postav možná víc než ony „velké“ dějiny. Absolutní náhoda, řeklo by se osudová, je klíčem k seznamování postav mezi sebou navzájem. A společně s tím, jak se hrdinové noří do situací, v nichž vůbec nechtěli být, se postupně stávají čím dál šílenějšími.

Jedná se o velmi osobitou černou tragikomedii plnou nejrůznějších nápadů, ať už v rovině motivů, nebo možností významové interpretace – pro Zelenku typicky je vše zahaleno do silně absurdního, leckdy až surreálného hávu (ožívají deky, vozíky si jezdí, kudy chtějí). Autor zároveň stejně jako v řadě dalších svých filmů říká, že Česko není ostrov: zajímá ho dění kolem ve světě a zahraniční události hrají v jeho filmech důležitou roli (zde situace v Bosně) – možná opět ve vztahu domácí vs. světové problémy/konflikty.

Snímek vznikl podle původní divadelní hry, kterou Zelenka inscenoval v Dejvickém divadle v roce 2001. Pro Miroslava Krobota se jednalo o herecký debut nejen na divadle, ale i ve filmu. Herecké výkony Krobota, Niny Divíškové a Ivana Trojana jsou navzájem skvěle sehrané, protože v době natáčení již několik let účinkovali ve stejné sestavě na prknech Dejvického divadla.

Jakub Kos