Rok vdovy

Čtyřicítka na krku, manžel po smrti, dcera v pubertě, v patách dotěrná tchyně a před sebou život v ruině za Prahou, kterou měla s mužem proměnit v nový domov. Hrdinka filmu Rok vdovy má naloženo víc než dost. Jak udržet pohromadě to, co zůstalo, a zároveň přijít na to, jak dál? Jeden z nejsilnějších tuzemských portrétů posledních let.

Jedna zpráva uprostřed všedního dne a všechno se změní. Tlumočnice Petra právě spěchá do divadla, když se dozví, že její manžel náhle zemřel. Ve čtyřiceti letech se tak stává vdovou a musí se vyrovnat s nečekanou ztrátou. Do toho řeší problémy s dcerou a stěhování z Prahy na vesnici, kde si s manželem pořídili rozpadlou ruinu. Hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové sleduje ženu v prvních měsících po tragédii – při vyřizování byrokratických formalit a vyplňování nesmyslných papírů, doprošování se úřadů, při snaze být oporou dospívající dceři i při hledání vlastního místa ve světě, který se náhle proměnil. Kamera se drží blízko hlavní hrdinky, pozoruje ji v tichých momentech i drobných rozhodnutích.

Lišková, jejíž předchozí celovečerní dokumenty (Danielův svět, 2014; Návštěvníci, 2022) vynikaly citlivostí a důvěrou mezi režisérkou a protagonistou, vychází i tentokrát ze skutečného příběhu. Scénář vznikl na motivy deníku publikovaného v týdeníku Respekt a kombinuje dokumentární autenticitu se stylizací. Pavla Beretová v hlavní roli podává mimořádný výkon – většinu času neopouští obraz, její tvář a ticho vyprávějí víc než dialogy. Film je rozdělen do čtyř ročních období, během nichž Petra hledá cestu, jak se nezhroutit, jak žít dál – a jak přijmout, že příběh jejího života se musí začít psát znovu.

Rok vdovy tematizuje vytěsněnou smrt a truchlení v naší společnosti, přitom ale nesklouzává k patosu ani sentimentu. S výjimečnou křehkostí otevírá prostor pro sdílení, empatii a otázky, které si dříve či později klade každý z nás. Lišková nabízí tichou, ale hluboce rezonující kroniku vnitřní proměny, která může mít až terapeutický účinek. Bez velkých dramat ukazuje sílu každodennosti, sílu ženského hrdinství i význam toho, že smutek nemusíme zvládat sami.

Jakub Kos