3/4

Odkazují titulní 3/4 k tříčtvrtečnímu hudebnímu rytmu, v němž přehrává skladby mladá talentovaná klavíristka Mila? Nebo má zlomkový zápis něco společného s povoláním Milina otce Todora, který na univerzitě působí jako profesor astrofyziky? Vysvětlení je možná prozaičtější. Sledujeme nekompletní, tříčtvrteční rodinu, do níž kromě Mily a Todora patří ještě malý puberťák Niki a v níž naopak citelně chybí její čtvrtý člen – matka. Tiše, ale přesto zásadně pociťovaná absence stmelujícího rodinného prvku prostupuje celým komorním dramatem, jež zachycuje několik lidí v sérii neobyčejně obyčejných okamžiků.

Bulharský filmař Ilijan Metev suverénně debutoval celovečerním dokumentem Poslední záchranka v Sofii (Poslednata linejka na Sofija, 2012), kterému dominovaly tváře trojčlenné posádky jedné sanitky. Z obličejů lékaře, zdravotní sestry a řidiče přitom režisér dokázal vystavět uhrančivá mikrodramata i vydestilovat pochmurnou zprávu o bulharském zdravotnickém systému.

Podobný pozorovatelský princip Metev přenesl i do svého dalšího filmu 3/4, který, ač oficiálně uváděný jako hraný, znovu obsahuje zřetelnou dokumentární rovinu. Ta se projevuje nejen tím, že hlavní role ztvárnili neherci, ale také tím, jak je portrétuje kamera. Metev znovu spoléhá na volný, zdánlivě intuitivní styl, který nenuceně zachycuje všední konverzace a momenty. Inteligentní prací s dějovými elipsami a s citem pro autenticitu však dokáže prchavé chvilky prodchnout nejistotou a váháním – nejen z toho, co bude za vteřinu či dvě, ale také z toho, jak se osudy hrdinů vyvinou dlouhodobě, mimo časový záběr snímku.

3/4 jsou filmem o tom, jaké to je stát na životní křižovatce a opatrně, s pochybovačnou úzkostí hledět kupředu. Dojem nepolapitelné reality, utíkající mezi prsty, působivě zprostředkovává i zúžený formát obrazu, z nějž postavy sem tam vystupují a po chvíli se znovu navracejí zpět.