71 fragmentů chronologie náhody

Fenoménu agresivity a násilí se věnuje závěr volné trilogie Michaela Hanekeho 71 fragmentů chronologie náhody. Příběh je zasazen do předvánoční doby roku 1993. Ve filmu sledujeme průřez různými společenskými vrstvami – rozdílné lidi, kteří se navzájem neznají a stanou se oběťmi masového vraha, jenž začne v bance střílet do davu a poté spáchá sebevraždu. Zdánlivě nevysvětlitelný akt násilí poukazuje na prázdnotu a absurditu konzumního života. Haneke k fenoménu násilí ve svých filmech řekl: „Co se týká předmětu násilí, nevidím problém v tom, jak jej předvést, nýbrž v tom, jak ukázat divákovi jeho vlastní pozici ve vztahu k násilí a k jeho zobrazení.“

V tomto snímku Haneke opustil detailní psychologickou analýzu a soustředil se na sociologickou studii prostředí a postav. Snímek je záměrně epizodický, zkratkovitý a ve své době byl formálně novátorský – je složen z fragmentů. V tomto filmu Haneke použil svou oblíbenou metodu otevřeného konce, kde interpretace příběhu zůstává na divákovi. Ke svým otevřeným koncům Haneke dodává: „Vždy v příběhu hledám místa, kde by významová otevřenost byla pro diváka výzvou. Tvorbu filmů přirovnávám často k budování lyžařského můstku – samotný skok by měl být úkolem diváků. Pro filmaře je to dost obtížné, neboť je mnohem snazší, když „skočíte“ sám a uděláte to za diváky. Jinak máte totiž neustále strach, že je budete frustrovat.“

71 fragmentů chronologie náhody komentuje nejen současnou vyprázdněnou konzumní společnost, ale i mediální svět. Konkrétně se dotýká aktuální podoby televizního zpravodajství vytvářeného ze zlomků pravdy, což vychází z Hanekeho poselství: realita je neuchopitelná, nedá se zarámovat do filmu a všechna média jsou jen nástrojem ke konstrukci falešné reality.