Povídka o policajtovi

Francouzské kriminální filmy šedesátých a sedmdesátých let jsou hodně specifickým (a hodně labužnickým) koutkem žánrového hřiště. Náhledy do – často morálně ambivalentních – světů větších i menších ryb, proplouvajících podsvětím, i těch žraloků, kteří je s odznaky v kapsách a pistolemi v rukou snažně lovili, nám zprostředkovávali takoví borci jako Jean-Pierre Melville, Henri Verneuil… či právě Jacques Deray, jehož stopa na místě činu byla tak výrazná, že v domovině jeho jméno už dvacet let nese cena pro nejlepší krimifilm roku (Prix Jacques-Deray). Jedním z jeho častých spolupracovníků svého času býval i superhvězdný Alain Delon, a když se těm dvěma dostala do rukou další slibná látka, nemuseli dlouho váhat (Delon byl, koneckonců, i produce ntem). A tentokrát mohli stavět na skutečných událostech, byť přefiltrovaných přes knižní předlohu bývalého policisty a pozdějšího soukromého detektiva a spisovatele Rogera Borniche.

Ten ve stejnojmenném příběhu (u nás vyšel na konci 80. let ve sbírce Třikrát inspektor Borniche, dnes běžně dostupné za pár drobných v antikvariátech) popisoval pátrání po zloději a mnohonásobném vrahovi Émilu Buissonovi (ve filmu Jean-Louis Trintignant, také už Derayův osvědčenec), jemuž naprostá neúcta k lidskému životu a zdánlivá nepolapitelnost na začátku padesátých let vynesly nálepku veřejného nepřítele číslo jedna.

Tahle povídka nevypráví o typickém detektivním kličkování mezi slepými uličkami ani mravenčím sestavování nějaké důkazní skládačky. Borniche dobře ví, po kom jde, jen mu dá dost práce jej najít, obzvlášť když mu dýchá na zátylek šéf tak sebestředný, že má na pracovním stole vlastní fotku. A Buisson samozřejmě neváhá likvidovat práskače, které Borniche tak nutně potřebuje…

Film nehýří adrenalinovou akcí, třeskutými dialogy ani zásadními dějovými zvraty. Postupuje přímočaře a pozvolna... jako kvalitní policajt, upřednostňující výsledek před zbrklým dováděním. A samozřejmě, protože opravdu jde o francouzskou kriminálku ze starší školy, dost možná nenápadně vyloudí z našeho diváckého podvědomí všechny ty vůně tabáku a pastisu i železitou pachuť na patrech vyslýchaných gaunerů... a když na to přijde, možná se vám v meziuší zabydlí i ta Edith Piaf, jejíž melancholii uměl Deray umístit přesně tam, kam patřila, chudinka zákeřná.

Ondřej Vosmík