…a pozdravuji vlaštovky

Na konci roku 1942 čeká jedenadvacetiletá odbojářka Maruška v německé věznici ve Vratislavi na vykonání trestu smrti za velezradu. Zbývá jí 99 dní, během nichž si v duchu rekapituluje svůj krátký život, jenž už může zachránit pouze milost. V její obžalobě se objevily formulace o „bezpříkladném lhaní“ a „zarytém mlčení“, protože veškerou vinu vzala na sebe a nikoho z protifašistické sabotážní skupiny neprozradila. Zatvrzelost, s níž odmítla náboženskou víru svých rodičů, se proměnila v udivující statečnost, snoubící se s přirozenou dívčí naivitou a hravostí, kterou nepotlačilo ani čekání na smrt.

Na tento film režisér Jaromil Jireš pomýšlel už od roku 1961, kdy pod názvem Zlomky života vyšly dopisy Marie Kudeříkové (1921–1943) z vězení. Příležitost k jeho realizaci se naskytla po nástupu barrandovského normalizačního vedení. Jirešovi tehdy hrozil vyhazov a zdánlivě konformní látkou o ikoně komunistického odboje se mohl zachránit. V samotném snímku však není odboj nijak ideově identifikován. Kudeříková byla členkou mládežnické organizace a do komunistické strany vstoupila teprve dva měsíce před zatčením. Dramaturgie se pokoušela z filmu eliminovat některé autentické citace ze zápisků Kudeříkové, na přání z ÚV KSČ se zase měla vystřihnout slova „Neklesejte na mysli!“, protože prý mohla být vnímána jako poselství pro pravici zahnanou do defenzivy okupací ze srpna 1968.

V dobovém kontextu začínající normalizace měl snímek parametry umělecké úlitby moci, dnes jej můžeme vnímat jako pokus o průnik do zjitřené mysli člověka na hraně bytí a nebytí. Na naléhavosti mozaiky emocionálních obrazů a situací, jak ji vystavěl režisér už ve scénáři, má zásluhu zejména lyrická i naturalisticky zkreslující kamera Jana Čuříka, asociativní střih Josefa Valušiaka a také hudba – nejen ta vznícená Fišerova, ale i folklorní a dobová. Magda Vášáryová ztvárnila hlavní roli s věrohodnou oduševnělostí, zaskočenou odhodlaností i hrdou odevzdaností.

Jan Lukeš