13. revír

Při zkoumání procesu vzniku starších československých filmů jsme bohužel často odkázáni na prameny hodnoty ústní lidové slovesnosti, příběhy, které se tradují, případně kontrapříběhy nalezené pohříchu v děravých pamětech stárnoucích hereckých hvězd, jež se s odstupem mnoha dekád obracejí k natáčení, které si dost dobře nemohly upamatovat. A tak, přestože máme pocit, že jde o události, které se tak nějak musely stát, protože se s nimi setkáváme jak v popularizačních studiích, tak na stránkách lifestylových časopisů, nezbývá nám než je vnímat s rezervou či dokonce krajní nedůvěrou.

O 13. revíru se napsalo výjimečně mnoho slov a většina z nich se trestuhodně nevěnuje výslednému tvaru, ale samotnému natáčení. Film původně v březnu 1945 roztočil režisér J. A. Holman, už po dvou dnech jej nicméně nahradil Martin Frič, který neměl dosud s projektem pranic společného. Podle častěji uváděné verze Holman jakožto odhalený člen odbojové skupiny uprchl na Slovensko, kam pronesl plán znárodnění kinematografie a později točil triumfální příjezd prezidenta Beneše do vlasti. Jaroslav Marvan nicméně v 70. letech opakovaně uvedl, že Holman byl po dvou dnech nahrazen pro svou neschopnost. Jakkoliv mohlo dost dobře jít o cílenou dehonestaci Holmana jakožto poúnorového emigranta a dlouholetého spolupracovníka Svobodné Evropy ze strany stárnoucího herce s proslule ohebnou páteří, uvádím příběh jako ilustraci zásadního problému, s nímž se setkáváme bohužel i ve vztahu k přehlíženému dílu Fričovu. Stejné nejasnosti panují i okolo angažmá Lídy Baarové původně obsazené do role prostitutky Fróny.

A přitom – vraťme se k výslednému tvaru. Přestože jde co do námětu o trestuhodně nedomyšlený pátý odvar ze slabé wallaceovky, jeho srážka s prostředím staropražské galérky, čapkovským typem pasivního, nepříliš inteligentního, ale o to lidštějšího detektiva a především Fričův cit pro atmosféru a režijní schopnosti z něj učinily jednu z divácky nejnavštěvovanějších československých filmových detektivek všech dob.

Aleš Říman