Nikdo mne nemá rád

Jedním z mladých progresivních filmařů, kteří dostali šanci natočit svůj první celovečerní film na konci 50. let, byl v té době již známý, ostrý filmový kritik François Truffaut. Získal si důvěru svého tchána, filmového producenta Ignace Morgensterna, který chtěl zároveň dát svému zeťovi příležitost dokázat, že zvládne natočit celovečerní film, a pokryl třetinu jeho rozpočtu. Zbylé peníze získal Truffaut ze státních grantů i od přátel, a s nevysokým rozpočtem vytvořil film, který získal několik světových ocenění, proslavil tehdy mladého, spontánně hrajícího Jeana-Pierra Léauda a stal se nezapomenutelný svým posledním záběrem.

Jeho hlavním hrdinou je třináctiletý chlapec Antoine Doinel, který je ve škole, pokud tam přijde, jen samý problém a špatná známka. Raději totiž tráví čas s kamarádem v biografu, v zábavních parcích nebo jen tak v ulicích Paříže. Všechno je lepší než ponižující prostředí školní třídy a sevřený prostor malého rodinného bytu, kde Antoine usíná ve spacím pytli na pohovce, zatímco poslouchá za dveřmi se hádající matku s otčímem. Jeho problémové chování ale dospělí, kteří spíše hledají cestu, jak se ho zbavit než mu pomoci, nebudou omlouvat věčně, a jednoho dne překročí Antoine příslovečnou mez.

Nikdo mne nemá rád nese mnoho rysů charakteristických pro nový, ve Francii se v té době rodící filmový proud – od použitých estetických a technologických postupů, mnohoznačného původního názvu i závěru až po množství intertextuálních odkazů. Truffaut jej se svým spoluscenáristou Marcelem Moussym vybavil řadou autobiografických odkazů a vzpomínek na vlastní dětství a lásku k filmu. Svůj osobní vztah ke snímku podtrhl už v úvodních titulcích věnováním svému „náhradnímu otci“, filmovému teoretikovi Andrému Bazinovi.