Paraplíčka z Cherbourgu

Příběh první lásky mladičké Geneviève a jen o málo staršího automechanika Guye začal svou cestu jako většina snímků francouzské nové vlny jako civilní, černobílý a v exteriérech natočený film. Konzultace s režisérovým stabilním spolupracovníkem, skladatelem Michelem Legrandem, který v materiálu vycítil „hudební rozměr“, však vedla k tomu, že se projekt začal pomalu měnit. Nejprve směrem k jednotlivým hudebním číslům, posléze k rozhodnutí natočit zpívaný celý film. A s expresivní barevností inspirovanou Henrim Matissem.

Paraplíčka vznikla v době, kdy byl velký americký filmový muzikál (jedna z režisérových přiznávaných inspirací) na ústupu a opájel se velkými, výpravnými, byť někdy těžkopádnými hudebními čísly. Demyho snímek oproti tomu vsadil na jednoduchý komorní příběh, který navzdory stylizované formě zůstává pevně ukotven v realitě a nadto přímo i nepřímo reaguje na aktuální společenské problémy.

Děj se dělí do tří částí (Odchod, Nepřítomnost, Návrat) a i se závěrečným dovětkem překlenuje pětileté období ze života milenců, které rozdělila alžírská válka. Guy musí narukovat a Geneviève mu slovy snad nejslavnější melodie z filmu slibuje, že „Bude čekat navždy“. Finanční problémy rodiny, respektive obchůdku s deštníky její matky, však nasměrují osud Geneviève docela jiným směrem.

Střet snů s realitou byl ostatně Demyho oblíbeným tématem, jež se jeho filmografií vine už od jeho debutu Lola (1961), který spolu s Paraplíčky, následujícími Slečinkami z Rochefortu (Les Demoiselles de Rochefort, 1967) a Modelkami na prodej (Model Shop, 1969) tvoří volnou tetralogii, jež vedle některých postav sdílí i společnou atmosféru melancholické romantiky.

Iva Hejlíčková