Chybný pohyb

Mezi nejrůznější nová vlnění, která ve druhé třetině minulého století bouřila v mnoha národních kinematografických oceánech, patří i to západoněmecké. V zemi, která se stále ještě smiřovala s dozvuky otřesů dob válečných, se po Oberhausenském manifestu z roku 1962 začali rojit tvůrci, snažící se pohřbít staré způsoby a vymyslet, jak by na jejich hrobě mohly vykvést snímky nové, lepší.

Patřil mezi ně i Wim Wenders, v jehož kariéře je jasně vidět, nakolik má v oblibě příběhy a podobenství, jež se odehrávají na cestách, se všemi jejich příležitostmi k vytváření metafor, nastavování zrcadel i krásnému obrazovému psychologizování. Patrně nejslavnějším kouskem z jeho sbírky je Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984), ovšem už o dobrých deset let dříve režisér zabodoval soustředěným chuchvalcem tří road movies během téhož počtu let. (Sám to přitom vlastně ani nevnímal, ale když jim nálepku trilogie později přiřkla americká kritika, nebránil se tomu.) Nejprve to byla Alice ve městech (Alice in den Städten, 1974), nakonec V běhu času (Im Lauf der Zeit, 1976), a uprostřed právě Chybný pohyb.

Wenders a jeho kamarád a častý scenáristický spolupracovník (a pozdější držitel Nobelovy ceny za literaturu) Peter Handke vycházeli z knihy J. W. Goetha Viléma Meistera léta učednická, byť v praxi šlo jen o volnou inspiraci a do vyprávění se dostalo mnoho jejich vlastních úvah i nálad. I proto je také film z celé trilogie kouskem nejméně hladícím po srsti – Handke se ostatně v té době vzpamatovával ze sebevraždy své matky –, zato ale nezpochybnitelně zajímavým způsobem vybízejícím k četným úvahám, co tím chtěl prozaik říct. A jistě jsou o to bohatší, čím více si jej divák umí propojit s Německem jako takovým, včetně jeho dějin, kultury, (ne)lidskosti a vlastně i geografie.

Začíná to už v úvodu, když Wilhelm (Rüdiger Vogler), který touží být spisovatelem, při pohledu z okna doslova prorazí holou rukou sklo, aby se pak s požehnáním své matky (Marianne Hoppeová) vydal na cestu, při níž se kolem člověka, který konstatoval, že ho vlastně nebaví lidi, budou lidi tak nějak samozřejmě nabalovat. Wilhelm si s těmito, většinou na nějaký způsob poškozenými, osobnostmi bude povídat hluboce i nedořečeně, významně mlčet, procházet se, posedávat, navazovat i rozplétat vztahy... a zjišťovat, čí cesta vede odkud kam a jestli má ta jeho vlastní nějaký cíl a vlastně i smysl.

Ondřej Vosmík