Azur a Asmar

Poetiku pohádkových snímků Michela Ocelota výrazně ovlivnilo jeho dětství strávené v západní Africe během francouzské pozdně koloniální nadvlády. Tuto zkušenost napříč svou tvorbou přetavuje v oslavu mezikulturního porozumění, což je patrné již v jeho prvních celovečerních snímcích Kirikou (Kirikou et la sorcière, 1998), Princové a princezny. Ve filmu Azur a Asmar vytváří Ocelot pohádkovou fresku inspirovanou arabskými legendami, perskými miniaturami i evropskou středověkou imaginací. Při jejich zpracování Ocelot poprvé využívá trojrozměrnou animaci, která zvýrazňuje komplexnost obou kulturních světů. Ve snímku se zabývá kulturní identitou, migrací, solidaritou a přátelstvím, které dokáže překonávat zdánlivě nepřekonatelné hranice.

Azur a Asmar spolu vyrůstají jako bratři. Oba jsou silně fascinováni legendou o víle džinů, kterou jim vypráví Asmarova matka. Společenské nerovnosti však chlapce rozdělí. Když Azur po letech vyrazí hledat vílu do země svého přítele z dětství, náhle se ocitá v pozici cizince a outsidera. Role se obrací. Asmar a jeho matka jsou nyní bohatí a Azur je na okraji společnosti. Ocelot takto zprostředkovává zkušenost těch, kteří migrují.

To je patrné také ve dvojjazyčné zvukové stopě. Režisér nechal záměrně arabský jazyk bez překladu, aby demonstroval podmínky migrantů, pro které je jazyková bariéra zásadní obtíží. Film ostatně vznikal v době vyostřených evropských debat o migraci a integraci. Ocelot v mnoha rozhovorech vyjádřil znepokojení nad nenávistnou situací. Ve filmu Azur a Asmar tak vyzývá k větší empatii a mezikulturnímu dialogu namísto prohlubování rozdílností a násilí.

Pohádková struktura Ocelotovi umožňuje tematizovat společenské mýty, které si dlouhodobě vyprávíme. Díky silně stylizované animaci pak mohou být přetvářeny zcela bez nároku na realismus a tvořit tak alternativní svět. Ocelotův přístup, který zpochybňuje binární představu o světě rozděleném na „západní“ a „nezápadní“, oceňují také dobové kritiky. Michel Ocelot vytváří kontrast k tradici animace, která často pracovala se stereotypizujícími obrazy kulturní odlišnosti.

Adéla Semerádová