Banel a Adama

Stejně jako další tvůrci v letošní africké sekci i debutující režisérka Ramata-Toulaye Sy se původně narodila v Africe, konkrétně v Senegalu, a teprve později odcestovala do Evropy, aby zde posléze v mezinárodní koprodukci natočila příběh ze své domoviny. Tady však podobnosti končí.

Na rozdíl od proudu sociálně-realistických děl je Banel a Adama takřka lyrickou básní. Události, které formují životy postav, se dotýkají čehosi mystického, co se vzpírá jasnému pojmenování. Svět filmu proměňují vlivy oproštěné od antropocentrického pojetí světa. Obrazy jsou stylizované, často středově komponované, pouštní písečné barvy ostře kontrastují s barevně pestrými kostýmy a modravou oblohou. Střih je vedený spíše emočně a atmosféricky. V rozhovorech Sy zdůrazňuje, že jejím záměrem nebylo natočit sociální kritiku, ale „velký africký milostný příběh“, čímž se znatelně odlišuje od převažujícího proudu africké kinematografie. Svým důrazem na přírodní sílu, krásu a pomalou meditativní atmosféru se snímek v některých chvílích blíží náladě tvorby Terrence Malicka. Přesto však zůstává věrný africké kultuře a zachovává si vlastní styl.

Specifikem snímku je využití západoafrického jazyka pulaar (též fulbština), kterým hovoří etnická skupina Fulbů. Sy film natočila v severním Senegalu s využitím místních neherců. Kombinací autenticity a stylizovanosti vzniká unikátní mix čerpající z vlivů magického realismu.

V návaznosti na silnou tradici senegalské kinematografie (např. režisér Djibril Diop Mambéty) sledujeme počátky nové filmařské generace, která se zdá být neméně silná jako ta předchozí. Snímek měl premiéru v hlavní soutěži na festivalu v Cannes. Jeden z nejúspěšnějších subsaharských filmů posledních let byl zvolen oficiálním senegalským zástupcem na Oscarech v roce 2024.

Stanislav Pecháč