Panna Maria Nilská

Genocida ve Rwandě patří k nejzásadnějším dějinným okamžikům novodobé historie. Zatímco většina historických filmů se věnuje právě tragickému roku 1994, film režiséra Atiqa Rahimiho na to jde odlišně. Na mikrokosmu jedné dívčí školy sledujeme, jak se během raných sedmdesátých let objevují první náznaky budoucích událostí, kterým možná ještě šlo zabránit.

Film je adaptací stejnojmenného oceňovaného románu od rwandské spisovatelky Scholastique Mukasongaové. Přestože román začíná jako klasický příběh o dospívání, v němž není nouze o první nešťastné lásky, postupně se odhalují hlubší vrstvy. S přibývajícími stránkami si čím dál častěji všímáme nespravedlnosti, rasové nesnášenlivosti a následků dědictví kolonialismu.

Díky účasti scenáristky Ramaty Toulaye-Syové se látku podařilo citlivě zpracovat i do filmového jazyka. Někdy jen v náznacích sledujeme diskriminaci tutsijských studentek, jindy zcela nepokrytě otevřené nacionalistické tendence, které jsou mladým lidem vštěpovány již od raného dětství. To, co v počátku působí jako mikrokosmos jedné školy, se postupně stává obrazem celé společnosti. Tvůrci přesto jednolité postavy nerozdělují do dvou odlišných ideologických světů, naopak hledají podobnosti, jejich společné ambice a univerzální problémy dospívání.

Pro Rahimiho se nejedná o první literární adaptaci. Již ve filmech Kouzelný kámen (Syngué Sabour – Pierre de Patience, 2012) a Země a popel (Khakestar-o-khak, 2004) si vyzkoušel adaptaci vlastních oceňovaných románů. Za inspirační zdroje při tvorbě označil zejména filmy Trojka z mravů (Zéro de conduite, 1933) a Slon (Elephant, 2003). V celkové poetičnosti a lyričnosti se zase inspiroval ranou tvorbou Terrence Malicka.

Snímek měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu, později také získal Skleněného medvěda na prestižním festivalu Berlinale.

Stanislav Pecháč